Polednice patří k nejznámějším bytostem českého folkloru, ale její původ není jenom pohádkový. Rodí se z lidových představ o poledním čase jako nebezpečném momentu dne, z výchovných strašáků i z literární geniality Karla Jaromíra Erbena. A právě Erben jí dává tvář, která nás děsí dodnes.

V české tradici má polednice mnohem starší kořeny, než by se zdálo z Erbenovy slavné balady. Ve slovanském folkloru je poledne chápáno jako „mezní čas,“ tedy chvíle, kdy se příroda zastavuje, práce utichá a člověk je nejzranitelnější.

V lidových představách se právě tehdy objevuje bytost, která trestá ty, kdo poruší klid nebo se chovají neopatrně. Etnologové vysvětlují, že nejde o konkrétní postavu, ale o personifikaci strachu z nebezpečného času dne.

Folklorista Petr Janeček (*1978) k tomu obecně říká: „Moderní pověsti vznikají jako reakce na nejistotu a neznámé prostředí.“ Polednice se tak stává nástrojem výchovy i varování.

Věta „když budeš zlobit, sebere tě polednice“ funguje jako jednoduchý způsob, jak dítě zastrašit. V některých regionech se dokonce traduje, že polednice odnáší děti, které jsou v poledním žáru venku bez dozoru.

Fyzická hrozba

Zásadní proměnu této bytosti ale přináší až Karel Jaromír Erben (1811–1870) v baladě Polednice, která vychází v roce 1853 ve sbírce Kytice. Erben folklorní motiv dramatizuje a dává mu konkrétní podobu:

„Malá, hnědá, tváři divé / pod plachetkou osoba; / o berličce, hnáty křivé…“ Tato literární Polednice už není jenom abstraktní strašidlo, ale téměř fyzicky přítomná hrozba, která vstupuje do světa živých. Samotný děj je jednoduchý, ale psychologicky silný.

Matka v hněvu zavolá Polednici na své dítě. V tu chvíli se strach materializuje. „Pojď si proň, ty Polednice, pojď, vem si ho zlostníka!“ A právě tady folkloristé vidí klíčový moment:

bytost nevstupuje do světa sama od sebe, ale je vyvolána lidským slovem a emocí. Je ta sílu slova, které změní vnitřní strach v příběh.

Stává se symbolem

Erbenova verze má navíc tragický přesah. Polednice není jenom pouhé strašidlo, je zrcadlem lidského selhání. Matka v panice dítě přitiskne tak silně, že ho udusí. Nadpřirozeno tak možná ani nemusí nic udělat; stačí, že člověk podlehne vlastnímu strachu.

Folkloristé se shodují, že právě tady se rodí moderní podoba Polednice: už to není bytost, která „opravdu existuje“, ale kulturní symbol přenesený do literatury, který spojuje staré lidové představy s romantickou poezií 19. století.

A proto přežívá dodnes, ne proto, že by ji někdy někdo viděl, ale protože dobře vysvětluje, jak nebezpečné může být, když člověk podlehne vlastnímu hněvu a strachu.