Události, které pojí postavu svatého Jakuba Staršího a vznik kultu s ním spojeného, připomínají směs skutečností, tedy historických faktů, ale také víry a legend.

Všechny informace se zachovaly v dokumentech, přičemž některé jsou více a některé méně důvěryhodné. Jakub byl syn Zebedův a do historie se zapsal jako Jakub Starší.

Narodil se v Betraidě v Galileji a živil se rybolovem na Galilejském jezeře, dokud nebyl povolaný Ježíšem, aby se spolu s Jakubovým bratrem Janem stali jeho učedníky.

Od té chvíle oba dva nesli označení Boanerghés, neboli synové hromu. Toto přízvisko si zřejmě vysloužili díky jejich charakteristickému zápalu a nadšení, se kterým se pustili do učení svého Pána.

Co vypráví legenda?

Podle posledního autora latinské patristiky a jednoho z nejvlivnějších autorů raného středověku svatého Isidora ze Sevilly (560-636 n. l.) podnikl Jakub Starší svou vůbec první cestu do Španělska proto, aby tam hlásal evangelium, a podle skutků apoštolských byl po svém

návratu do Jeruzaléma na příkaz krále Heroda Agrippy I. (10 př. n. l.-44 n. l.) popraven.

Legenda vypráví, že bylo Jakubovo tělo po jeho smrti převezeno zpět do Galície na mramorové lodi, jež sama, bez vesel a bez plachet, obeplula celý Pyrenejský poloostrov a pak po řekách Ulla a Sar putovala vnitrozemím. Jakubovy ostatky následně převezli do přímořské diecéze.

Probral se ze zapomnění

Dlouhá léta ležely ostatky světce v zapomnění, a to až do roku 813 n. l., kdy měl poustevník Pelayo na místě Jakubova posledního odpočinku vidění, údajně spatřil, jak na pole padá déšť hvězd – Campus stellae, odtud se zrodil název místa.

Vidění se mělo opakovat den co den, nakonec tamní biskup nařídil prohlédnout místo a díky tomu byly objeveny ostatky svatého muže.

Nadpřirozenou povahu daného objevu ještě zdůraznila událost z roku 844 n. l., kdy se během bitvy u Clavija měl poblíž místa objevit sám svatý Jakub na bílém koni. Ostatky, které se pak v průběhu dějin staly symbolem samotné cesty, byly nakonec ponechány na místě onoho nálezu, v původním antickém hrobu.

K nim se přestěhoval sídelní biskup z Iria Flavia Theodomir, jenž pomáhal ostatky nalézt.

Král Alfons II. Astruský, který tehdy panoval v Asturii a Galicii, dal okamžitě, jak to bylo možné, nad náhrobkem vybudovat malý kostel a při něm benediktinský klášter.

Vznik města

Poblíž vznikla i osada s 300 obyvateli, jež zanedlouho začala rychle růst. Románská bazilika z 11.–12. století, která na místě stojí nyní, je už čtvrtá v pořadí. Kolem nálezu hrobu světcova existuje řada pochybností.

Nicméně 6. května 899 byl na tomto místě vysvěcen nový bazilikální kostel podle pokynu krále Alfonse III., ale až počátkem 12. století se biskup Diego Gelmírez (1069-1140) zasloužil o to, že se Santiago dostalo jako poutní místo na úroveň Říma a Jeruzaléma.

Doslova se tak stalo r. 1095, kdy papež Urban II. (1042-1099) udělil městu statut apoštolského stolce, a tak povýšil Santiago do stejné kategorie jako Řím.