Domů     Paranormální jevy
Svědectví z druhé strany: Co nás čeká po životě?
Jan Šedivý
od Jan Šedivý 11.3.2021
5.1tis
Svědectví z druhé strany: Co nás čeká po životě?
Klinická smrt nemusí být to poslední…
232
SDÍLENÍ
5.1tis
ZOBRAZENÍ

„Cítila jsem se velmi zvláštně. Vystoupila jsem ze svého těla a vznesla se ke stropu. Podívala jsem se dolů a uviděla svoje tělo, jak leží na posteli. V té tmě jsem uviděla probleskovat světlo, které mě přitahovalo.

Otočila jsem se a blížila jsem se velmi rychle k němu. K tomu jasnému světlu.“

Takto popisuje své zážitky z klinické smrti Betty Eadiová. „Mohla jsem se ptát na milion věcí a na všechny otázky jsem dostala odpověď,“ svěřila se krátce po probuzení z kómatu Eadiová. A rozhodně není sama, kdo se z klinické smrti probudí s takzvanými prožitky blízké smrti.

„To světlo bylo mou součástí a já byl součástí světla. Vůbec to nebolelo. Bylo to překrásné,“ potvrzuje její slova další šťastlivec, který se vrátil z „druhé strany“ – Robert Ahlers. A podobných lidí je rozhodně víc.

Jen v Americe jich je odhadem 12 až 15 000 000! Jak to tedy se smrtí je? Znamená smrt konec? A je smrt opravdu to poslední v našem životě?

Zážitky blízké smrti jsou někdy děsivé, jindy pozitivní. Patříte i vy mezi ty, kteří již viděli ducha? Svědectví z druhého břehu děsí... Klinická smrt nemusí být to poslední...

Hodina a půl boje

19letá Němka Christina Steinová vypomáhá jako učitelka v mateřské školce poblíž německého Koblenze, kam dojíždí každý den stejnou cestou. V pátek 24. března 2000 však do práce nedorazí. Cestou do práce se jí totiž stane děsivá autonehoda a Christina se tak vydá na zcela jinou cestu. Přivolaní záchranáři ji z vraku jejího postaršího BMW vyprošťují hodinu a půl!

Byl zázrak, že žije

„Měla ošklivě protrženou aortu. Nastalo masivní vnitřní krvácení a je zázrak, že ji do nemocnice přivezli živou,“ popisuje Christinin stav Hans-Georg Kaulbach, jeden z operujících chirurgů. Lékaři operují kvůli zastavení krvácení blízko srdce, když se náhle operačním sálem rozezní hrozivé táhlé pípání.

Srdce odmítá naskočit. Za pár minut Christině odumře mozek. Zdá se, že lékaři boj o její život prohrávají…

Viděla jsem sebe sama

Christina ale žije dál! Alespoň ve své mysli. „Pamatuji se, že jsem se v té místnosti vznášela pod stropem,“ vzpomíná dnes 33letá Christina a pokračuje, „viděla jsem se na operačním stole. Viděla jsem chirurgy a dokonce jsem slyšela, jak spolu mluví.“ Viděla, jak se jí lékaři marně snaží rozpumpovat srdce defibrilátorem. Co však tušit nemohla, byl fakt, že ztratila mnoho krve a její orgány to nezvládají.

Svědectví z druhého břehu děsí…

Muselo to být nebe

„Tato mimotělní zkušenost, kdy vidíte své vlastní tělo a slyšíte, co se děje kolem, je společná takřka všem prožitkům blízkým smrti,“ objasňuje Jeffrey Long, onkolog zabývající se prožitky blízké smrti.

„Nevím, jak jsem se na to místo dostala. Byla jsem ve světě, který zaplavovalo velmi teplé a jasné světlo. Byla jsem v nebi.“ I tento pocit je podle Longa velmi známý fenomén. Lidé, kteří se dostali do stavů hraničících se smrtí, velmi často popisují nadpozemské prostředí.

A tak zatímco si Christina užívá příjemného světa v jasném světle, zoufalí chirurgové přistupují k radikálnímu řešení – přímé masáži srdce.

Já je přece znám

Srdce ale stávkuje. Kaulbach se v duchu modlí k bohu a Christina se zatím v „nebi“ setkává se dvěma postavami. „Okamžitě jsem je poznala – byli to moji prarodiče,“ pokyvuje hlavou Christina. Zvláštní ale je, že Christina si je nemůže pamatovat.

Oba zemřeli ještě před jejím narozením a ona je zná pouze z fotky! Ani toto není podle Longa nic neobvyklého. „Spousta osob, které si prožily klinickou smrt, popisuje setkání se svými blízkými nebo dokonce i dávno zemřelými předky,“ objasňuje Christinino setkání Long.

To děvče je zpátky!

Zatímco se smrt hladově vznáší nad Christininým tělem, unavení chirurgové boj o její život nevzdávají. A Christina? Ta se v nebi setkává s dalšími příbuznými. Všichni tu jsou tak šťastní a i ona by tu ráda zůstala.

„Děda s babičkou mi řekli, že ještě nenastal můj čas, že se musím vrátit,“ popisuje své zážitky Christina. Christina ale chtěla v nebi zůstat a s prarodiči se loučila s pláčem. Chirurgovi Kaulbachovi se konečně podařilo nad trhlinu v aortě umístit svorku a lékaři zaznamenávají slabý tlak.

Srdce se znovu hlásí o slovo. „Náhle jsem se znovu viděla na operačním stole a slyšela jsem doktory, jak křičí: Dokázali jsme to, to děvče je zpátky!“

Patříte i vy mezi ty, kteří již viděli ducha?

Někteří mají smůlu

Z výzkumů doktora Longa vyplývá, že prožitky blízké smrti ale nejsou zase až tak časté, jak by se mohlo na první pohled zdát. Například z pacientů, které postihla srdeční příhoda, o těchto prožitcích mluví 10 až 20 procent z nich.

Z výzkumů je také patrné, že valná většina prožitků blízkých smrti je příjemná. Jen při malém procentu z nich se lidé cítí nepříjemně. Své zážitky popisují, jako by byli v pekle. „Proč malé procento lidí během klinické smrti zažívá tyto děsivé zážitky, zatím nevíme,“ krčí rameny Long. Zdá se ale, že to nijak nesouvisí s jejich vírou ani se způsobem života.

Zarážející podobnost

„Podobnost všech těch příběhů je zarážející,“ konstatuje Peggy Kayová, která přednáší náboženství na několika univerzitách. Zážitky blízké smrti jsou totiž až překvapivě podobné. Jako první si toho všiml americký lékař Raymond A.

Moody (*1944) a své poznatky poprvé shrnul v knize Život po životě. Více si o ní můžete přečíst na stranách 54 až 55.

Proč zrovna tunel?

Po vydání knihy se okamžitě vyrojilo mnoho jejích zastánců i odpůrců. Skeptici měli celkem jasno. Odborné studie některých lékařů hovořily a hovoří jasně. Podle nich při poklesu obsahu kyslíku v krvi dochází k zúžení zorného pole.

V podstatě to znamená, že dotyčný ztrácí periferní vidění a udržováno je jen vidění centrální. To by mohlo vysvětlovat ono světlo na konci černého tunelu.

Jde jen o výplod umírajícího orgánu?

Mozek se prý s tak traumatizujícím zážitkem vyrovnává po svém. Při zástavě srdce se mozku nedostává kyslíku, a proto údajně produkuje tyto zcela reálné představy, které pak pacienti popisují jako svůj vlastní zážitek.

Jedním z největších argumentů ve prospěch prožitků blízkých smrti je prostý fakt, že různí lidé bez rozdílu pohlaví, věku či náboženství, vyprávějí o podobných zážitcích. Skeptici zpochybňují i toto tvrzení – zážitky jsou podle nich podobné jednoduše proto, že mozek má stejnou strukturu u všech lidí.

Zážitky blízké smrti jsou někdy děsivé, jindy pozitivní.

Pomáhá nám mozek umřít?

Dokonce existuje i teorie, že příroda nás pro případ umírání obdařila speciálním mechanismem, který nám má ulehčovat proces umírání. Dokonce by nám umírání měl zpříjemňovat! Je zjištěno, že v okamžiku smrti se v našem organismu zvyšuje hladina endorfinu, což je hormon, který dokáže potlačit pocit bolesti.

Problém ale je, že endorfin není halucinogenní látka, a proto nemůže vyvolat popisované vidiny. Navíc výzkum jeho vlivu na nervové buňky se zatím nachází v počátečním stadiu.

Stačí sonda do mozku

Olaf Blanke prokázal, že pocit opuštění fyzického těla a vznášení se v prostoru lze vyvolat stimulací mozku za pomoci elektrody. A psychologie a psychiatrie mají ohledně těchto zážitků také poměrně jasno.

„Psychiatrie na prožitky blízké smrti stále hledí jako na změněné stavy vědomí podobné těm, jaké si člověk může navodit hypoxií čili nedostatkem kyslíku, léky či drogami. Také k nim může dojít při takzvané hypoglykémii, což je nedostatečná hladina cukru v krvi,“ doplňuje psychiatr Cyril Höschl.

Bezzubá kritika

Tím ale námitky skeptiků končí. V rukou nemají žádný pádný argument, žádný relevantní výzkum a už vůbec ne žádný důkaz. Navíc v podstatě nejsou schopni prokázat ani jednu svou teorii a už vůbec nedokážou vyvrátit tvrzení zastánců života po životě.

Odpovědi chybí

I kdybychom přistoupili na všechny (mnohdy) neověřené námitky skeptiků, na to nejdůležitější nemají odpověď ani oni – jak je možné, že lidé, kteří prožili klinickou smrt, dokážou přesně popsat, co se dělo na operačním sále a i komunikaci mezi personálem?

Dokonce jsou zaznamenány případy, kdy pacienti dokázali popsat chování, komunikaci různých lidí nebo dění na vedlejších nemocničních pokojích!

Nepomůže ani věda

Jsou tedy prožitky blízké smrti důkazem, že náš život smrtí nekončí? Nebo se jedná o důmyslnou mystifikaci našeho mozku? Nebo je všechno jinak? Odpověď ani na jednu otázku nemáme. A mnoho nám nepomůže ani věda.

Z vědeckého hlediska totiž lze potvrdit pouze jediné – fenomén prožitků blízkých smrti existuje, byl popsán a je zkoumán. Nic víc, nic míň. Jedno je však jisté. Jednou se každý z nás přesvědčí, jak to ve skutečnosti je.

Martin Sivák

reklama
Související články
od Eva Soukupová 22.10.2021 951
Přímořská pláž na nejjižnějším cípu Bangladéše je pro svou neobyčejnou krásu občas nazývána Dcerou moře. Pro některé návštěvníky se ale procházka po pláži může změnit v horor. Dochází tu totiž k pozorování přízračné lodě s pokladem a duchů těch, kteří při pokusech o vyzvednutí bohatství zemřeli.     Kuakata je asi 20 km dlouhá a […]
od Eva Soukupová 20.10.2021 3.2tis
Sophia Thorel začala ve snu navštěvovat dům, který v životě neviděla. Své sny přičítala touze po vlastním bydlení. Pak se ale dům z jejích snů objeví v nabídce realitní kanceláře a jeho majitelka v zájemkyni o koupi pozná ducha, který se v domě před nedávnem začal zjevovat. Zajímavého rozuzlení se dočkává příběh strašidelného domu ve […]
od Eva Soukupová 19.10.2021 8.8tis
Jeptiška ze španělského venkova tvrdí, že ji andělé během modliteb přenášejí do vzdálených končin na jihu dnešních Spojených států. Ve stejné době zdejší indiáni potkávají záhadnou ženu v modrém, která jim představuje křesťanství. Popis přesně líčí španělskou jeptišku, která ve skutečnosti nikdy neopustila svůj klášter.     Sestra Marie od Ježíše z Ágreda (1602–1665) se […]
od Matěj Soukup 18.10.2021 7.0tis
Reinkarnace, tedy přechod duše zemřelého do jiného nově narozeného člověka, je fenoménem, který moderní věda považuje za nereálný. Případ z šedesátých let minulého století, který se odehrál v Anglii, ale vědcům i veřejnosti pořádně zamotal hlavu. V květnu 1957 srazila řidička pod vlivem drog v malém městě Hexham v Anglii tři děti – devítiletého Anthonyho […]
od Matěj Soukup 16.10.2021 6.4tis
Když se v listopadu 2011 Latoya Ammonsová, její matka Rosa Campbellová a její tři děti ve věku nastěhovaly do domu na adrese 3860 Carolina Street v Gary ve státě Indiana, netušily, že se jejich nový domov brzy změní doslova v dům hrůzy. Všechno to začalo přitom docela nenápadně. Campbellová nejprve slyšela ve sklepě vrzat dveře. […]