Bohové vstupují do těl věřících, aby mohli přijmout zvířecí oběti a odpovědět na modlitby účastníků obřadu. Takto bychom zjednodušeně mohli popsat učení makumba, které je praktikováno zejména v Brazílii.

Během 16. století začínají portugalské otrokářské lodě převážet otroky z Afriky do Nového světa. Mnoho z nich končí na plantážích cukrové třtiny v Brazílii. V novém domově se však otroci nevzdávají starých zvyků a tak udržují při životě své pověsti i víru.

Z pokolení na pokolení jsou původní africká učení mezi otroky předávána a upravována a začínají se do nich promítat i jihoamerické vlivy a náboženské prvky. Tak vzniká současná afrobrazilská makumba, podivná směsice magie a náboženství, v níž se setkávají katoličtí světci s tradičními africkými božstvy.

Nejde přitom o žádné zapomenuté učení. Jen v nejslavnějším brazilském městě Rio de Janeiro lze napočítat více než 60 000 kaplí makumby. Někteří toto učení považují za náboženství, přestože jej jeho vyznavači často praktikují souběžně s křesťanstvím či islámem.

Jiní tvrdí, že jde o sektu a varovně zvedají prst. Věřící jsou totiž až slepě oddaní svým kněžím a při obřadech neváhají ani s rituálním obětováním zvířat. Co se za těmito rituály skrývá? A proč jsou trnem v oku církvi?

TALISMANY, KNĚŽÍ A ZVÍŘECÍ OBĚTI

Makumba je spletitý systém božstev a magických rituálů, které kněží vykonávají pro věřící za účelem dosažení různým cílů. Může jít o ochranu před uhranutím, nemocemi či chudobou. Za tímto účelem jsou jednotlivcům připravovány různé amulety.

Důležitou roli hrají také bohoslužby, při nichž jsou velebeni světci katolické církve společně s africkými božstvy, zejména dvou hlavních postav Yemanjá, matka všeho živého, a Changó, pán ohně. To se křesťanské církvi pochopitelně příliš nezamlouvá.

Vůbec nejdůležitějším a také nejspornějším bodem makumby jsou ale její rituály, proti nimž někteří katoličtí kněží ostře vystupují. Francouzský kněz působící v Jižní Americe Francois de L’Espignay před lety pro deník The New York Times uvedl, že ho překvapuje množství inteligentních lidí, kteří přijímají tuto směsici protichůdných prvků.

Kritizovat také kontroverzní rituály. „Hypnotizují lidi a pak jim vštěpují svou doktrínu. To je zločin proti důstojnost jednotlivce,“ hřímá. Co přesně je na rituálech tak závadného?

VSTUPUJÍ DO NICH BOHOVÉ?

Během rituálu přivolávání božstev, se účastnici sejdou a za zpěvu a modliteb vzývají vybraná božstva. Každá z božských postav se pak zmocní těla jednoho ze zúčastněných, kteří upadají do transu. S očima upřenýma do prázdna cosi podivného mumlají.

Nyní je jejich tělo loutkou vyšších bytostí. Ve chvíli, kdy má každý bůh „své“ tělo, které je bude po zbytek rituálu zastupovat, pokračují ostatní v obřadech, pokládají bohům oběti, což nezřídka znamená rituální zabíjení zvířat, a vyslovují své žádosti či dotazy.

Poté jsou božstva zase odvolána. Co se ale skutečně děje s vyvolenými prostředníky bohů? L’Espignay rituál kriticky označuje hypnózu, což nahrává do karet těm, kteří tvrdí, že jde o sektu. Takové praktiky totiž nejsou sektám cizí.

Zneužívají snad kněží své stoupence k vlastnímu prospěchu? Někteří záhadologové ale upozorňují, že podivný trans se téměř neliší od spiritistických seancí, při nichž skrze média promlouvají duchové, či posednutí duchy a démony, které ani kritické církvi není neznámé.

Existuje tedy jistá možnost, že vyznavači makumby prostřednictvím rituálů navazují kontakt s bohy.