Na pustinu lemovanou zčernalými balvany dopadají žhavé sluneční paprsky. Perseus míjí mrtvé jezero a otírá si z čela slaný pot. Když v dáli uslyší cosi zasyčet, rychle se otočí a podívá se do svého vyleštěného štítu…

Kdyby totiž pohlédl Meduse, kterou se právě chystá zabít, přímo do tváře, na místě by stejně jako jeho předchůdci zkameněl.

Jen co se k němu obluda „s rozšklebenou tváří, promáčknutým nosem, ohyzdnými tesáky, zvířecíma ušima, kovovými pěstmi, svištícími křídly, hadím tělem a zmijemi místo vlasů,“ přiblíží, sevře meč a jedinou ranou jí utne hlavu. Tu pak rychle schová do připraveného pytle.

Bývala to kráska nad krásky 

Šeredná Medusa patří k nejzáhadnějším antickým stvořením. Oproti ostatním obludám totiž pravděpodobně nejde o zvíře, ale o lidskou bytost. Podle antických básníků v čele s Publiem Ovidiem Nasem (43 př. n. l–17 n.

l.) byla dokonce v mládí obdařena nebývalým půvabem. „Ta dívka kráskou kdys byla, přemnoho nápadníků vždy závistně toužilo po ní. Nejvíc však budily podiv v té celé nádheře vlasy,“ píše Ovidius.

Znásilnil ji bůh moří?

Do sličného děvčete se však údajně zamiluje bůh Poseidon, který Medusu přepadne a znásilní v Athénině chrámu. Protože si rozhněvaná bohyně Athéna nemůže svlažit žáhu na svém olympském kolegovi, vybije si svůj hněv na nebohé dívce.

Tu promění v ohyzdnou nestvůru s klubkem zmijí na hlavě. Jak si příběh vyložit? Žila někdy prostá dívka, která byla znásilněna, a tak o sebe přestala pečovat? Možná, že právě proto se z ní stala „ošklivá stařena“. Tyranizovala snad poté své okolí?

Mohl se takový příběh odehrát, aby ho později lidé zveličili do obludného mýtu o Medúze?