Dominantou, čnící nad Pavlovskými vrchy na jižní Moravě, je zřícenina hradu s názvem Děvičky, nebo také Dívčí hrady. V roce 1222 byl prvně písemně připomínán pod slovanským názvem Dewiczky. Během třicetileté války hrad obsadilo švédské vojsko.

Tak jak bylo tehdy zvykem, když vojáci opouštěli tuto posádku na další tažení, hrad vyplenili a podpálili.

I když má hrad dívčí název, jeho historie prý ženám příliš nepřála, spíše naopak. Tak například jako pozůstatek násilného činu se ve zříceninách objevovali postavy dvou bíle oděných žen. Byly to dcery hradního pána.

Při dobytí hradu švédskými vojáky pod vedením generála Torstensona (1603-1651) v roce 1645 se pokoušeli prchnout některou tajnou chodbou do bezpečí. Údajně odtud vedly tři chodby.

Jedna chodba měla vést pod kostel v Dolních Věstonicích, další do sklepů v Pavlově a třetí do panského dvora ve Strachotíně.

Ovšem do cíle se nedostaly, neboť byly švédskými vojáky zasypány v jedné z těchto chodeb. Poté se jejich bledé přízraky začaly objevovat mezi troskami hradu a při setkání s lidmi s výkřikem prchaly neznámo kam.

O tom, že na tom něco bude, svědčí fakt, že ještě před druhou světovou válkou se parta místních odvážlivců s klacky a řetězy vypravila na hrad. Sice bílé postavy nezatkly, ale od té doby se přestaly zjevovat.

To samozřejmě není všechno. Jedna z pověstí se váže k samotnému názvu hradu. Před hradem nelze přehlédnout tři skalní útvary. Jde prý o zkamenělé dívky, neposlušné dcery hradní-ho pána, které pro jakési prohřešky matka proklela a ony zkameněly. Čas od času se od tří kamenů prý ozývá tichý nářek.

Ale tento příběh má ještě jinou verzi. To prý kdysi tatarská princezna putovala po křesťanských zemích a dostala se až na náš hrad. Byla zde ubytována a pohoštěna.

Pán hradu byl omámen jejím bohatstvím a tak v noci vnikl do její ložnice a princeznu spolu se dvěma společnicemi zavraždil a jejich těla nechal shodit z hradeb.

Ráno se však zhrozil svého činu, neboť tři kamenné útesy, připomínající těla, výhružně čněly k hradu. Z tohoto pohledu zešílel a sám se vrhl z hradu. Také pomsta Tatarů nenechala na sebe čekat a tak jejich vojska poté plenila Moravu.

Některé hrady holt nemají klidnou minulost, jak to dokazuje hrad Děvičky.