V dobách Sovětského svazu to bylo uzavřené vojenské město s tajným přístavem. Žilo zde 16 000 lidí. Umístěny zde byly i dva jaderné reaktory. Nyní zde žije pouhých 4000 obyvatel, převážně etnických Rusů. Estonské Paldiski, město mnoha stínů minulosti.

Zakladatelem Paldiski byl ruský car Petr Veliký. Na základě jeho osobního přání zde byl v 18. století vybudován přístav, který měl být oporou pro ruské vojenské a obchodní plány v Baltském moři i Finském zálivu.

Rozvoj Paldiski jako běžného přístavního města definitivně skončil po druhé světové válce, kdy bylo Estonsko už jen jednou ze závislých sovětských pobaltských republik.

V 60. letech 20. století je v Paldiski vybudováno supertajné výcvikové středisko pro osádky sovětských jaderných ponorek. Zároveň zde funguje základna pro ponorky klasické dieselo-elektrické koncepce. Ze základny v Paldiski vyplula na svoji misi i sovětská ponorka S-363, která se v roce 1981 stala protagonistou vážného mezinárodního incidentu, když narušila teritoriální vody neutrálního Švédska.

Dlouhé prsty Paldiski

Paldiski se otevřelo světu až v roce 1994, kdy odsud odcházejí sovětští vojáci a dochází k demontáži vojenského vybavení. Ve stejném roce otřese Estonskem i celým světem havárie trajektu na lince z Tallinu do Stockholmu.

Na palubě trajektu Estonia bylo 989 pasažérů a členů posádky. Při potopení lodi našlo 852 z nich smrt ve vlnách Baltského moře.

Ačkoli byla oficiální verze vyšetřování uzavřena s tím, že příčinou potopení trajektu byla technická závada, mnohé indicie říkají něco jiného. Existují teorie o tom, že nákladový prostor Estonie byl i zónou černého trhu se zbraněmi sovětské armády, který mělo potopení trajektu narušit.

V jednom naloděném nákladním automobilu pak mohla být převážena bojová jaderná hlavice demontovaná právě v Paldiski.