Krev. A bolest. Strašlivá, a přesto osvobozující. Propíchané tváře, jehly zaražené skrz jazyk. Háky s barevnými šňůrami zasekané v zádech. Nejde o šílenou vizi úchylného tyrana, ale o jeden z hinduistických svátků – Thaipusam.

Proniknutí k podstatě věci skrze bolest není na světě ničím neobvyklým. Pokud zkoumáme lidské dějiny a mystické rituály, nalezneme řadu dalších podobných obřadů, při nichž teče krev. Tamilové slaví Thaipusam jako svátek prosperity a sebeobětováním přinášejí svým bohům oběti.

A právě kvůli přílišné brutalitě je svátek v Indii zakázaný a s průvody se lze setkat jen v sousedních zemích, zejména v Malajsii nebo Singapuru.

Krvavý průvod

Svátek pro sebeobětovače začíná již ráno, kdy jsou během náboženského rituálu propícháni jehlicemi nebo ověšeni háčky. Dostávají se do tranzu, takže se toto většinou obejde i bez krve. Jiní si nechají právě propíchnout tváře i jazyk, další táhnou alegorické vozy na hácích zasekaných do zad.

A to včetně dětí. Vše pak provází tanec u svatostánků a několik kilometrů dlouhá cesta. Cíl cesty je u chrámu, kde jsou odevzdány další obětiny, háky odborně odstraněny a rány posypány posvátným popelem. Na rok je zase zajištěna přízeň bohů…

Šavle a biče

V roce 680 v bitvě umírá Husajn ibn Alí (asi 626–680), vnuk proroka Mohammeda (570–632). Stojí proti obrovské přesile a nakonec umírá rozsekán šavlemi. Tuto událost připomíná Ašura, který je pro šíitskou větev islámu svátkem plným krve a bolesti.

Sebeobětováním se pokoušejí zbavit viny za to, že nikdo z jejich lidí nestál Husajnovi po boku. Dochází k bičování, sekání a řezání. Krev teče skutečně proudem, a to nejenom u dospělých, ale i u dětí. Mladíci v bílém šatu jsou potřísněni od hlavy až k patě, malí chlapci odcházejí s jizvami na čele a polonazí muži si zasekávají do zad obrovské železné hroty. Centrum tohoto svátku je v irácké Karbale, kde se vystřídají až dva miliony poutníků!

Ve stopách Ježíšových

Ani třetí největší náboženství, křesťanství, není ušetřeno krve. Během velikonočních svátků, které jsou připomínkou ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, se mnozí věřící na Filipínách pokoušejí přiblížit utrpění svého spasitele.

A bolestí se vykoupit ze všech hříchů. Filipínci se totiž nechávají přibít na kříž. Muži, oblečení v odění římských vojáků, probijí hřeby dlaně i nohy a následně kříž vztyčí k nebi. Ukřižovaní věří, že díky bolesti Bůh vyslyší jejich modlitby a že pomůže jim i jejich blízkým.

Pocházíme z jednoho kmene?

Motiv sebeobětování, který se vyskytuje po celém světě, prolitá krev, která má uspokojit bohy. Bolest, která má dotyčného přiblížit ke stavu osvícení. Je jedno, v co dotyčný věří, princip je stejný. Nabízí se možnost, že univerzálním receptem k nalezení vesmírné rovnováhy muže být právě bolest, jen matoucí pocit, jak se o ní někteří vyjadřují.

Překonání vlastního já, pohled od druhého světa. Co vidí lidé, které oslepí bolest? Během rituálů se mnozí usmívají a radují, zaplavuje je euforie a nadšení. Jsou spojeni s „druhým světem“?

Miloslav Linc