Početný dav věřících upírá v chrámu sv. Petra v Římě zrak na nevelké plátno. Spatřit je na něm možné temný obrys tváře. Podle katolické církve jde o Veroničinu roušku a podobizna na ní patří samotnému Spasiteli. Látka má být navíc nadána zázračnou mocí. Některé legendy dokonce tvrdí, že prý dokáže vzkřísit mrtvé…

Turínské plátno není jediný starověký artefakt, do něhož se údajně měla otisknout Kristova tvář. Jeho rysy má podle pověstí nést také drobná plátěná rouška.

Když Ježíš kráčel směrem ke Golgotě, prý k němu přistoupila žena jménem Bereníké, později známá jako Veronika, a látkou mu z tváře otřela krev. Konkrétně mu po obličeji měla přejet takzvaným sudariem neboli potovým hadříkem.

„Na znamení vděčnosti zanechal na látce otisk své podoby,“ píše záhadolog Matt Lamy. Z roušky se později stala posvátná relikvie, k níž do Vatikánu mířily zástupy poutníků.

Podle německého jezui­ty Heinricha Pfeiffera (1939–2021) jde ale jen o kopii a originál se nachází jinde. Kde?

Daruje ji papeži

Římského císaře Tiberia (42 př. n. l.–37 n. l.) už dlouhé měsíce nebylo možné spatřit v ulicích Věčného města. Na stará kolena se totiž přesune na ostrov Capri. Jedním z důvodů je zřejmě i postupující nákaza leprou.

Imperátor se ovšem nemoci jako zázrakem během krátké návštěvy Říma zbaví. Uzdravit ho podle některých zdrojů měla právě Veroničina rouška.

„Veronika se v doprovodu Ježíšem vzkříšeného Lazara a dalších poutníků přeplavila do jižní Francie a došla až do Říma,“ popisuje publicista Václav Pavlík. Ve Věčném městě měla žena uzdravit samotného císaře.

Následně kus magické látky svěřila svatému Klementovi (asi 35–99), z něhož se později stal papež.

Předmětem uctívání

„Vidím. Já vidím!“ křičí nevěřícně postarší poutník, který v dětství oslepl a myslel si, že už nikdy neuvidí. Poté, co poklekl před Veroničinu roušku a pomodlil se, se mu ovšem zrak dle vlastních slov vrátil.

Nejstarší historické záznamy o zázračném hadříku pocházejí ze 4. století. V roce 1297 je artefakt umístěn do Vatikánské baziliky, kde se stává předmětem uctívání.

Míří k němu zástupy lidí, zejména pak nemocných, kteří doufají, že jim stejně jako kdysi císaři pomůže od zdravotních neduhů. A dle dobových zpráv se tak skutečně děje.

Řadě poutníků se po návštěvě baziliky vrátí zrak, či sluch a mrzáci opět mohou chodit po svých.

Křísí mrtvé?

Ve Vatikánské bazilice není takřka k hnutí. Největší zájem o Veroničinu roušku nastává roku 1300. Papež ho totiž vyhlásí za Svatý rok s tím, že kdo svatostánek v Římě navštíví, dosáhne úplného odpuštění hříchů.

Mezi těmi, kdo tehdy vzácné plátno obdivují, je i slavný Dante Alighieri (1265–1321). Podle tehdejšího mínění umí rouška „uhasit žízeň a vzkřísit mrtvé.“ O tom, že by ovšem někoho přivedla zpátky k životu, nemáme žádné konkrétní zprávy. Ba naopak.

V roce 1300 je zájem o její spatření tak veliký, že má v uvozovkách několik lidí na svědomí. „Papežské záznamy ukazují, že v jubilejních letech 1300 a 1350 bylo mnoho osob ušlapáno, když se chtělo na závoj podívat,“ uvádí historička Karen Rallsová.

Jen jednou za rok

Kněz pozvedne rám s Veroničinou rouškou a po dvě minuty ho drží v rukách, aby si údajnou podobiznu Krista mohli prohlédnout věřící. Stojí přitom na balkoně v bazilice sv. Petra.

Vzácná relikvie je dnes lidem ukazována jen jednou ročně, a to vždy na Květnou neděli. O jejím osudu po roce 1300 toho mnoho nevíme. Někteří badatelé se dokonce domnívají, že potový hadřík byl během vyplenění Říma v roce 1527 zničen. Podle všeho tomu tak není.

V roce 1608 je kvůli přestavbě zbourána část Svatopetrské baziliky. K zemi jde tehdy i místo, kde byla Veroničina rouška do té doby uchovávána. Látka je proto přesunuta do vatikánského archivu a od té doby vystavována jen jednou ročně.

Jde jen o kopii?

Novináři pozvaní na konferenci konanou ve Věčném městě se nestačí divit. 3. června roku 1999 totiž na ní německý jezuita Heinrich Pfeiffer prohlašuje, že úspěšně dokončil třináctiletý výzkum s cílem najít pravý Veroničin závoj.

„Vatikánská rouška je jen kopie,“ šokuje přítomné. Jeho slova přitom nelze brát na lehkou váhu. Jde totiž o profesora dějin křesťanského umění na Gregoriánské univerzitě ve Vatikánu a oficiálního poradce Papežské komise pro kulturní dědictví církve.

Pfeiffer následně přijde s tím, že originál stále existuje a on ví, kde se nachází.

Uchováván v tajnosti

„Jsem přesvědčený, že toto je autentický Veroničin závoj,“ říká německý jezuita a ukazuje na obraz. Pravou relikvii údajně našel ukrytou v opatství Manoppello ve střední Itálii. Do vesničky se měla dostat už v roce 1508 a být sto let v držení rodiny Leonelliů.

V roce 1608 ji ale údajně ukradl jistý Pancrazio Petrucci. Jeho žena ji za 400 scudů později prodala doktoru De Frabritiis, aby měla na zaplacení výkupného za manžela.

Lékař následně závoj věnoval kapucínským mnichům z místního opatství, kteří jej uchovávali v tajnosti jako posvátný symbol.

Nebylo vytvořeno barvami

Několik dlouhých okamžiků si už záhadné plátno z Manoppella prohlíží papež. 1. září roku 2006 si relikvii přijede prohlédnout sám Benedikt XVI. (1927–2022). K její autenticitě se přitom nevyjádří.

Před sebou má každopádně takřka průhlednou látku širokou sedmnáct a dlouhou dvacet čtyři centimetrů. Je na ní podobizna vousatého muže s dlouhými vlasy a otevřenýma očima. Patrné jsou na ní také červené kapky, údajně od krve.

Zajímavé je, že při různém nasvícení se obraz objevuje a ztrácí. „Test ultrafialovými paprsky potvrdil, že zobrazení nebylo vytvořeno barvami,“ dodává Pfeiffer.

Z mořského hedvábí

Při pohledu na roušku z Manoppella je okamžitě patrné, že byla vytvořena z jedinečné látky. Na její vznik posloužilo vzácné mořské hedvábí. Ovšem jeho použití máme doložené až z 2. století našeho letopočtu.

Více světla do záhady by tak vneslo radiokarbonové datování. Vzhledem k choulostivému stavu předmětu však test nepřichází v úvahu. Rouška by totiž mohla být nenávratně poškozena. Vědci jsou i proto k Pfeifferovým závěrům skeptičtí.

„Myslím si, že tvrzení o závoji je naprosto absurdní,“ prohlásí kupříkladu Keith Ward (*1938) z Oxfordské univerzity. Řada katolíků s ním ale nesouhlasí, jiní zase mají za to, že pravá Veroničina rouška je ve Vatikánu. Kdo z nich má pravdu? Dozvíme se to někdy?

Je na ní Kristova posmrtná tvář?

Když poutníci dorazí do katedrály ve španělském Oviedu, okamžitě zamíří k bohatě zdobené truhlici. Ukrývá totiž podobný kus látky, jakou je Veroničina rouška.

Podle Janova evangelia se Kristova tvář otiskla v den jeho smrti ještě do jednoho potního hadříku. Jde o roušku z Ovieda, do níž mu měla být otřena tvář při snímání z kříže.

Do Španělska se ze Svaté země údajně dostala v 7. století. „Je utkaná ze stejného materiálu a stejným způsobem jako Turínské plátno,“ upozorňuje spisovatel Jan A. Novák (*1951).

Oba předměty navíc obsahují pylová zrna rostlin kvetoucích kolem Jeruzaléma.