O bývalém vězeňské budově Lawang Sewu na ostrově Jáva se hovoří jako o jednom z nejstrašidelnějších míst celé Indonésie. Brutální výslechy, mučení a popravy. To všechno má toto místo za sebou. Je možné, že tam tyto kruté události zanechaly svou stopu?

Rok 1942. Světem zmítá krvavá zuřivost druhé světové války. Japonské císařství zabírá strategická území po celé Indonésii. Ve městě Semarang, v jednom z největších sídel ostrova Jáva, lidé ovšem nepanikaří.

Místní obyvatelé jsou na změny poměrů už docela zvyklí. Lawang Sewu – Dům tisíce dveří – majestátně shlíží na japonské vojáky, kteří se formují před jeho branami. Z budovy jsou vyváděni zaměstnanci železniční společnosti, která tam už několik desítek let sídlí.

Japonské jednotky vše prohledávají a přizpůsobují k obrazu svému a po několika dnech padne rozhodnutí – Podzemní prostory pod budovou se dočkají rychlé přestavby na vězení.

SMRT A UTRPENÍ

Ačkoliv budova Lawang Sewu byla postavena už v roce 1917 holandskou železniční společností, nejděsivější část její historie probíhá během druhé světové války, kdy ostrov okupuje japonská armáda. Lawang Sewu je přitom na pohled krásnou budovou, která se dnes využívá k administrativním účelům.

Jenže pod ní se ukrývají prostory, které byly v letech 1942 – 1945 krvavým dějištěm hrůzy a utrpení. Vězni prý byli v podzemí nejen zadržování, ale docházelo také k jejich brutálnímu mučení. Říká se, že málokdo, kdo se dostal během japonské okupace do Lawang Sewu, se dostal také ven.

Pověstné jsou nádrže s vodou, ve kterých Japonci vězně topili. V jedné z místností jim také byly stínány hlavy mečem. Říká se, že dnes pod budovou chodí bezhlavý duch jednoho z takto popravených vězňů.

Hledá snad zbytek svého těla?

DUCH ZACHYCEN KAMEROU?

Poté, co japonská armáda celou oblast na konci války opustila, místní začali zjišťovat, jaké hrůzy se hluboko ve vězeňských kobkách vlastně odehrávaly. Většina z nich se dodnes bojí do podzemních prostor chodit nebo o nich dokonce jen mluvit.

Celé to místo berou jako prokleté a plné zla. „Není se čemu divit. V jávském spiritualismu má propojení duchů s temnými místy velký význam. Muži, kteří chtěli po desetiletí prokázat svou odvahu, chodili do budovy v noci,“ říká americký historik a publicista Michael G. Vann (*1967) s tím, že o nadpřirozených jevech v bývalém vězení byl dokonce natočen i film.

A jedno video vzniklo i neplánovaně. Natočen byl údajně duch holandské ženy, která ve vězení spáchala během okupace sebevraždu. V roce 2009 ji zachytil na kameru tým natáčející v podzemí komplexu televizní show.

EXORCISMUS NEPOMOHL

Kromě bezhlavého ducha a holandské ženy se v kobkách usídlila řada dalších přízraků, některé jsou typické pro Indonésii. Největší hrůzu místních vzbuzuje údajná přítomnost upířího ducha – pontianaka. Jde o ducha ženy, která v podzemí zemřela při porodu a zůstala tak k místu připoutaná.

Když v roce 2011 dochází k rekonstrukci části budovy, politici z města Semarang se snaží přesvědčit obyvatele, že se není čeho bát. Dokonce prý nechají v prostorách budovy provést rituál podobný exorcismu, který má zajistit, že jsou všichni duchové definitivně pryč.

Jenže marně. Čas od času se stále objevují informace o podivných zvucích a stínech, které byly v podzemí zaznamenány. A paradoxně právě to přispívá k turistické přitažlivosti místa. „Většina návštěvníků ví, proč tam jede.

Vidět domov těch nejslavnějších indonéských duchů,“ dodává Michael G. Vann. Zahrávají si s ohněm, jak věří především starší obyvatelé Jávy?