Jedna z věcí, která člověka zarazí na starověkých egyptských sochách, je fakt, že velká část s nich nemá nos. A netýká se to jen soch, také lidské postavy na obrazech trpí tímto nedostatkem.

Nasnadě je vysvětlení, že se na nich podepsal zub času, nicméně četnost a fakt, že se obvykle jedná opravdu jen o chybějící nos dávají tušit, že může existovat i alternativní vysvětlení.

Podle Edwarda Bleiberga odborníka na egyptské umění bylo odstranění nosu záměrným a promyšleným aktem sabotáže.

Podle starého egyptského přesvědčení totiž sochy i obrazy zemřelých představovaly jakýsi portál mezi světem živých a mrtvých a přebývala v nich duše zemřelého.

Odstranění nosu tak hrálo důležitou roli pro vykradače hrobů, kteří tímto aktem „zabili“ ducha tím, že mu znemožnili dýchat. Existují důkazy, že kvůli strachu z pomsty ze záhrobí byla záměrně zničena celá řada egyptských artefaktů.

Egyptské náboženství bylo založeno na tom, že se vládcové země starali o to, aby bylo egyptské božstvo náležitě uctíváno, a bohové se na oplátku starali o Egypt.

„Ve faraonském období měly sochy svůj jasný úkol, poškozená část těla už ale nebyla schopná vykonávat svou práci,“ vysvětluje Bleiberg.