Stolové hory jsou neprozkoumaná místa, na která lidská noha nikdy nevkročila. Ukryté v odlehlých končinách je historie od zbytku světa neúprosně oddělila už před dávnými časy. Dnes jsou tato místa živoucí rezervací času, který zde přestal plynout před miliony let.

Zachovala se tu tak nejen zcela unikátní flora, ale možná i fauna. Mohli v izolovaných oblastech Země přežít i dinosauři?

Jedna z nejpozoruhodnějších stolových hor leží ve venezuelském státě Bolívar poblíž hranic Brazílií. Je to nejodlehlejší místo země s nejbližší silnicí stovky kilometrů daleko. Právě v těchto zapomenutých končinách se nachází hora Cerro Sarisariñama.

Její rozloha 546 km² je větší než rozloha Prahy a její výška se pohybuje mezi 2350 a 300 metry nad mořem. Tyto obrovské rozdíly v nadmořské výšce jsou způsobeny zdánlivě nekonečnými a téměř dokonale kruhovými propastmi, na jejichž dně se ukrývá další zcela jedinečný ekosystém.

Zatím jsou známy čtyři z těchto kruhovitých strmých děr. Ta největší, Sima Humboldt, je až 352 metrů široká a 314 metrů hluboká. Propasti a jeskyně hory v sobě ale podle místních ukrývají něco zlověstného.

Je právě to důvodem, proč je sem vstup zakázán?

KRVELAČNÝ DUCH

Okolní prales je obýván indiány prastarého kmene Ye’kuana, kteří jsou stejně tajemní jako hora sama. O jejich životě, zvycích a historii víme pramálo. Nikdo také netuší, zda někdy stolovou horu prozkoumali nebo jak důkladně.

Z jejich vyprávění je však patrné, že se k Cerro Sarisariñama přibližují jen v případě nutnosti. Dokonce se zdá, že v nich hora vzbuzuje strach. Proč? V jeskyních této hory podle indiánských legend přežívá zlý duch lačnící po lidské krvi.

Když pojídá lidské maso, vydává přitom zvuk, který zní jako „sari, sari“, podle čehož má stolová hora i své jméno. Co když ve skutečnosti nejde o zlého ducha, ale spíše nějakého strašlivého tvora, který přežívá v jeskyních a za kořist si vybírá i lidi potulující se nebezpečně blízko?

V okolí hory prý skutečně zmizelo už několik lidí. Za jejich zmizením však může stát neprostupný terén či mnohá další a zcela přirozená nebezpečí, kterých v těchto končinách čeká víc než dost.

CHCETE JI VIDĚT? ZAPOMEŇTE!

Cerro Sarisariñama je jedna z prvních stolových hor, kterou se podařilo alespoň částečně prozkoumat. Moderním světem byla hora prakticky objevena v roce 1961, kdy nad ní přelétal pilot Harry Gibson a všiml si obrovských děr v zeleném koberci hustého náhorního pralesa, které ihned upoutaly pozornost vědců.

Porost na vrcholu hory je skutečně tak hustý, že by za celý den vědci mohli urazit jen 300 metrů. Teprve v roce 1974 se do jedné z propastí dostane pomocí vrtulníku tým odborníků. Další expedice přichází o dva roky později.

Od té doby je Cerro Sarisariñama úředně zapovězeným místem, na které mají přístup jen ti nejlepší vědci. Proč? Oficiálně uváděné důvody jsou naprosto pochopitelné. V každé z propastí se vyskytuje naprosto unikátní ekosystém s rostlinnými a živočišnými druhy, které jinde na světě nežijí.

Někteří ale šeptem dodávají, že mezi zmiňovanými tvory jsou i tvorové životu nebezpeční. Tvorové, kteří dali vzniknout staré indiánské legendě. Může na těchto zvěstech být něco pravdy? Ostatně by Cerro Sarisariñama nebyla jedinou stolovou horou venezuelského Bolívaru, o níž se tvrdí, že je obývána tvory z pravěku.

Velmi vzrušující zprávy přicházejí také z hory Auyantepuy, jejíž rozloha je o pětinu větší než Cerro Sarisariñama. Když na její vrchol v roce 1955 vstoupil lotyšský cestovatel Aleksandrs Laime (1911–1994), spatří údajně u jezera neznámý druh plaza s velkými ploutvemi.

Zdá se, že Laime popisuje jakéhosi malého plesiosaura. Překvapení přichází v roce 1994, kdy je během vykopávek skutečně objeven nový druh plesiosaura, který odpovídá tomu, co před 40 lety popsal Laime.

Znamená to tedy, že jeho vyprávění o podivných tvorech ze stolové hory jsou pravdivá? Jsou tu ještě další místa, která tuto myšlenku potvrzují.