Známé české psychologické drama Requiem pro panenku v hlavní roli s Annou Geislerovou zná v podstatě každý. Ne každý ovšem ví, že je tento příběh inspirován skutečnou událostí, která byla snad ještě horší, než je podáno ve snímku. 

Film vypráví příběh čtrnáctileté dívky Mariky, která měla být po znásilnění vlastním otcem převezena do ústavu sociální péče.

Jenže se namísto toho vlivem nešťastných okolností omylem dostává do Ústavu pro mentálně postižená děvčata na Šancích.

Zoufalá dívka se snaží dokázat, že tam nepatří, jenže není vyslyšena a stává se tak součástí světa, který je pod dohledem ošetřovatelek veden podle nejpřísnějších pravidel a jakékoliv vychýlení z požadovaného chování je velmi tvrdě trestáno…

Hlavní (anti)hrdinkou skutečného příběhu je jistá Eva Kováčová, která se v březnu 1968 narodila do romské rodiny s krutou matkou, která své dítě s oblibou již od útlého dětství zavírala do sklepa.

Když na to přišli sousedé, tak celou událost nahlásili a tím pro Evu začala krátká kapitola cestování po ústavech, která byla poněkud překvapivě přerušena v jejích šesti letech, kdy byla navrácena rodině.

Jak se dalo očekávat, týrání pokračovalo a když jí bylo dvanáct, znásilnil jí vlastní otec.

Tím dívčin pohár trpělivosti přetekl a ona sama kontaktovala sociální pracovnici. Evina naděje na klidný pobyt ve specializovaném ústavu se však kvůli chybám v administrativě změnila v peklo v ústavu pro mentálně postižené. To pro ní bylo nevhodné místo.

Dívka měla sklony k agresi, často napadala ostatní pacientky a neustále narušovala chod ústavu.

1. listopadu 1984 to vyvrcholilo podpálením ústavu, ve kterém toho dne uhořelo 26 pacientů. Eva byla za svůj čin odsouzena na pět let, které si svými agresivními výpady prodloužila na devět let a ven se dostala až díky amnestii prezidenta Václava Havla.

Po propuštění se ženy ujal pastor František a dokonce ji seznámil se svou švagrovou Alenou, se kterou Eva navázala milostní vztah a dokonce si s ní pořídila společné bydlení.

Brzy na to se Eva nechala přeoperovat na muže a přejmenovat na Reného Líznu. Jenže psychické problémy neustávaly a naopak se ještě více vyhrotily, když jeho milovaná Alena odjela na několik let do zahraničí.

René v reakci na tuto skutečnost podpálil svůj byt s myšlenkou na sebevraždu, kterou ovšem nedokonal. V následujících letech René pobýval na psychiatrickém oddělení.