Hlava je mírně zakloněná, čelo svraštělé, oči pevně zavřené a ústa otevřená dokořán v jakémsi němém bolestném výkřiku.

Vskutku mrazivý pohled se naskýtá archeologům po otevření rakve neznámého muže nalezené v roce 1886. Jaké děsivé okolnosti provázely smrt starověkého Egypťana?

Archeologové v roce 1881 v Luxoru odkrývají královské pohřebiště Deir el-Bahari, kam staroegyptští kněží kdysi ukryli mrtvoly členů královské rodiny, aby je ochránili před vykradači hrobů.

Mezi mumiemi vznešeného původu se ale nachází jedna, které se dostalo zcela jiného zacházení než všem ostatním.

Zatímco těla jiných jsou pečlivě zabalena do kvalitního bílého plátna a se všemi poctami uložena do zdobených sarkofágů nesoucích jméno zemřelého, muž, v jehož tváři je i po tisíciletích zřetelný bolestný výkřik, leží v obyčejné rakvi beze jména, pod ovčí kůží, se svázanýma rukama a nohama.

Jako by snad jméno mrtvého už nikdy nesmělo být vysloveno. Pro staré Egypťany je ale jasná identifikace při pohřbu zcela stěžejní. Jen tak se podle tehdejšího přesvědčení mohou dostat do posmrtného života. Také ovčí kůže o mnohém napovídá.

„V mysli starověkého Egypťana přikrytí ovčí kůží znamená, že není čistý, že udělal v životě něco špatného,“ vysvětluje významný egyptský archeolog Dr. Zahi Hawass. „Nikdy jsme neviděli mumii takto trpící. To není normální a říká nám to, že se něco stalo.“ Čím se mrtvý provinil?

Královský hříšník

Archeologové jsou po prozkoumání tajemné mumie skutečně zmatení. Zdá se totiž, že ani ti, kteří bezejmenného muže pohřbili, si nebyli jistí, jaký postoj k němu zaujmout.

Na jednu stranu je pochován nebývale ponižujícím způsobem, na stranu druhou jsou však jeho ostatky uloženy spolu s těmi nejvznešenějšími osobnostmi egyptských dějin.

„Na tuto mumii působily dvě síly. Jedna, aby se ho zbavili, a druhá, která se ho snažila zachránit.

Z nějakého důvodu se někdo chtěl ujistit, že se nedočká posmrtného života, ale někdo jiný se o něho staral a snažil se to překonat,“ podivuje se Dr. Bob Brier, archeolog z univerzity na Long Islandu v New Yorku, který tělo zkoumal.

Vzhledem k tomuto rozporuplnému pohřbu se archeologové kloní k závěru, že křičící mumie je zřejmě tělem královského atentátníka.

Z dávných záznamů víme, že v době vlády krále Ramesse III. (asi 1183–11521 př. n.

l.) byl zosnován takzvaný harémový převrat, při němž se nejstarší faraonův syn, princ Pentawer, spojil se svou matkou a manželkou panovníka, aby jej společně sesadili z trůnu a ujali se moci.

Podle pověsti je ale Pentawerova zrada odhalena a on je před následným soudem donucen spáchat sebevraždu. Patří křičící mumie jemu?

Záhada výkřiku

V posledních letech se na bezejmennou mumii zaměřilo několik výzkumů. Nedávné testy DNA potvrzují blízký příbuzenský vztah mezi Ramessem III. a bezejmennou mumií s tím, že jde pravděpodobně o otce a syna.

Vychází také najevo, že mumifikace byla provedena naprosto odlišným způsobem než u jiných těl a muž možná skutečně spáchal sebevraždu.

Dříve se předpokládalo, že jeho němý výkřik byl způsoben bolestmi po požití jedu, pitva ale vylučuje nejen otravu, ale i pohřeb zaživa, o němž se také teoretizovalo.

Novější analýzy odhalují nafouknuté plíce, což by mohlo být známkou smrti udušením nebo uškrcením. To ale odporuje záznamu na dobovém soudním papyru, podle kterého byl Pentawer donucen k sebevraždě požitím jedů.

Zemřel tedy jinak, než tvrdí oficiální dokument, nebo byl posmrtný život odepřen jinému z jeho synů? Nezodpovězená zůstává také otázka děsivého výkřiku mumie.

Odráží se v něm mrtvého výraz, který ve tváři měl v okamžiku smrti, nebo byl do této podoby záměrně naaranžován až během pohřbu?

Mumie křičící ženy

Hrobka v Deir el-Bahari k překvapení archeologů neskrývala pouze jednu, ale hned dvě křičící mumie.

Tou druhou je neidentifikovaná žena, která byla pohřbena v neobvyklé poloze s pokrčenýma nohama, hlavou mírně nakloněnou na stranu a ústy otevřenými dokořán, jako by křičela.

Výsledky počítačové tomografie, kterou provedli archeologičtí veteráni Zahi Hawass a Sahar Selim, naznačují, že dotyčná zemřela po šedesátce a jejímu tělu byla, na rozdíl od mumie křičícího muže, věnována velká péče balzamovačů.

Během mumifikace ženě odstranili vnitřnosti, do tělní dutiny vložili drahé materiály, jako je pryskyřice a vonné látky, a k zabalení mumie použili čisté plátno.

Ani v tomto případě však není jasné, jak a proč se na tváři mumie objevil výkřik. Hawass předpokládá, že žena zemřela na infarkt a její tělo bylo objeveno až po několika hodinách, kdy už byla rozvinuta posmrtná ztuhlost.

A k mumifikaci došlo dříve, než se tělo stihlo uvolnit, což znemožnilo mumii uvést do stavu vleže, jak je jinak zvykem.