Vesnici se zajímavým názvem Vranová Lhota najdeme na jihovýchodě Pardubického kraje. Leží v údolí řeky Třebůvky, na dřívější významné obchodní cestě v pomezí Čech a Moravy. Kdysi se v okolí dolovala železná ruda a vznikla zde i huť, pivovar, mlýn či palírna.

Majitelé panství ve 14. století sídlili na hradě Vraní Hora, nad údolím říčky Třebůvky.

Ale přímo ve vsi stojí starý zámek, majetek Friedricha prince Thurn-Taxise (1833-1904). Této, dnes již značně sešlé stavbě, se běžně říká zámeček. V dávných dobách zde bydlel zlý a rozmařilý pán, který miloval bujarý život s neustálými lovy v místních lesích.

Jeho způsob života těžce nesla jeho pobožná manželka. Jednou při divokém lovu vyletěl pán ze sedla a pádem si zlomil vaz. Žena dlouho truchlila a modlila se za jeho duši. V té době se zámeček začal podobat klášteru.

Ale manželé měli ještě krásnou mladou dceru, která měla stejnou povahu, jako její otec. Neustále se veselila na bujarých zábavách po okolních hradech. Marně ji matka domlouvala, aby změnila způsob života.

Jednou při nějakém významném svátku na ni všichni, včetně kněze, dlouho čekali v zámecké kapli. Ale dcera nepřijela, jen z bouzovského hradu poslala zbrojnoše se vzkazem, že se na plese bude bavit až do rána.

V tu chvíli v matce vzplanul prudký hněv nad rozmařilostí a bezbožností své dcery. Na místě ji proklela, nechť se propadne do země a její duše ať nenajde klidu, kterým pohrdá. Nad zámečkem v tu chvíli zakvílela meluzína a kletba matky se naplnila.

Z podzemního sklepení, kde jsou hrobky majitelů, za nevlídných a větrných nocí vystupuje bílý mlhavý stín nehodné dcery. V jedné ruce nese hořící svíci a prochází schodištěm a temnými místnostmi zámečku.

Ve druhé ruce má misku, do které kanou slzy pozdní lítosti. Prý se má ukončit její trápení, až se miska naplní slzami po okraj. Jenže zatím má duše krásné dcery smůlu. Když už se zdá, že miska bude plná, objeví se neznámý duch a misku jí vyrazí z ruky.

Těžko říci, kdo si nepřeje vysvobození její duše z těžkého prokletí. A tak se i nadále ještě budou z prázdných oken zámečku občas šířit záblesky světla hořící svíce a ozývat se pláč nešťastné dívky.

Tak jak chřadla její duše, chřadl doposud pomalu i zámeček. Ale je ještě naděje, že zámeček bude zachráněn a potom snad i duše nešťastné dcery dojde věčného pokoje.