Davy Jihlavanů přicházejí k prameni, který vyvěrá v takzvaném Pekelském údolí. Doufají, že jim zdejší voda přinese úlevu od bolesti. Takhle to chodí několik stovek let, než studánka zmizí pod sutinami. Přestali snad obyvatelé stříbrného města věřit na zázraky?

Ve třináctém století Jihlava bohatne z těžby stříbra. Mezi kopci se ozývá lomoz a z tavících pecí stoupá dým. Proto si tato oblast u královského města vyslouží německé pojmenování Höllental (Pekelské údolí). Tento název později zkomolí Jihlavané na Helenín.

V současné městské části Jihlavy se kdysi rozkládala Zlatá louka. Z jejího středu vytryskla průzračná voda. Pramen si vysloužil název Zlatá studánka. Z ní dychtivě pili, nebo se v ní umývali desítky zraněných či churavých lidí. Povídalo se totiž, že voda ze studánky uzdravuje!

Ztracený pramen

Erharda Paranauera trápí churavá noha. Žádné masti mu nepomáhají. Roku 1566 si z náhlého popudu nechá ohřát vodu ze Zlaté studánky. Do ní ponoří nohu a stane se zázrak! Od té doby chodí bez potíží.

Událost se brzy rozkřikne a pramen navštěvují nemocní z široka daleka. Jihlavské kroniky tvrdí, že místní vodou bylo vyléčeno až sto lidí.

Slavnou studánku se roku 1926 rozhodne prozkoumat brněnský chemik Eduard Schnabel (1883–1946), který zjistí, že voda je silně radioaktivní. Stojí právě tato skutečnost za jejími léčivými účinky? To se zřejmě již nedozvíme.

V závěru dvacátého století totiž studánku kdosi poničil. Tam, kde tryskala zázračná voda, se rozkládá zarostlé rumiště. Léčivý pramen podzemím odtéká do řeky Jihlavy.

Stala se studánka obětí pouhého vandalismu, nebo někdo úmyslně zasypal přístup k zázračné vodě?