Hovoří klidně a jasně. Farníci doslova visí na každém jeho slůvku. Tolik věří v sílu jeho hlasu a slov, které zrovna pronáší. Zvedá levou ruku a kyne k oltáři. Pokračuje v mluveném slovu, ale farníci náhle znejistí. Ošívají se.
„Zázrak!“ špitnou si pro sebe někteří a nikdo nepochybuje, že k nim promluvil Hospodin!
Do Číhošti, malé vesničky na západním konci Českomoravské vrchoviny, kroky nebo spíš komunistická chapadla zavedou faráře Josefa Toufara (1902–1950) v roce 1948. Netrvá dlouho a místní si neformálně vystupujícího duchovního zamilují.
Brzy v něm vidí nejen autoritu, ke které se mohou obracet, ale snad i člověka s duší přítele. Toufar je k lidem velmi otevřený, jakmile promluví, svým slovem dokáže upoutat vašechny, bez rozdílu. Ne nadarmo i on sám několikrát zdůrazní: „Jsem farář všech, celé obce, a neptám se, jakého je kdo vyznání.“
Zde je Spasitel!
Počasí o třetí adventní neděli 11. prosince 1949 velí raději zůstat doma. Mráz zalézá hluboko pod kabát a hustě sněží. Ani to ale lidem nezabrání, aby si šli vyslechnout kázání svého faráře a zúčastnili se mše.
Toufar si jako vždy svou řeč připraví předchozí večer. Kostelík Nanebevzetí Panny Marie málem praská ve švech. Sejdou se v něm věřící z Číhošti, ale i z okolních vesnic.
Přístavek Boží není nijak veliký – spíše se jedná o malý intimní sakrální prostor – a přítomní tak knězi téměř koukají přímo pod ruce. Josef Toufar si jistými kroky razí cestu na kazatelnu. Ještě poslední schod a může začít.
Kázání je jako vždycky skvělé, farníci často souhlasně přikyvují. Zbývá ještě naposledy zrekapitulovat hlavní poslání. Levá ruka se zdvihá směrem k oltáři a z Toufarových úst se rozléhá celým kostelíkem: „Zde, ve svatostánku, je náš Spasitel!“
Nevšední kázání
Jakmile páter vysloví slovo Spasitel, stane se něco velmi zvláštního. Na oltáři se třikrát nakloní zleva doprava dřevěný, asi 48 centimetrů vysoký, kříž. Přihlížejícím se tají dech. Několik z nich chce vykřiknout, ale neudělají to.
Farníci se s nenadálou událostí vypořádají různě. Pro některé je to poselství pro jejich život, pro jiné je to zázrak nebo zrakový klam. Kříž zůstane podivně vychýlen a zkroucen. Farář si ničeho nevšimne a v klidu dokončí mši.
Jeho ovečky pomalu odchází ze svatostánku, naplněni rozličnými pocity, ale nikdo neutrousí ani slovo.
Příliš mnoho svědků
„Otče, mohu na slovíčko?“ objeví se u Toufarových dveří místní kovář, nebojácný chlap jako hora, jenže tentokrát není ve své kůži. „Víte, že se včera pohnul kříž?“ uhodí na překvapeného faráře a celou podivnou událost mu popíše.
Pro kováře Václava Pospíšila je to natolik silný zážitek, že se neubrání slzám. Kněz na historku o kříži zpočátku pohlíží značně skepticky.
Jenže v následujících dnech si vyslechne podobných svědectví nejméně 18! „Pane faráři, vy vůbec nevíte, že se vám hýbal kříž a zůstal nakloněný?! Pohnul se, když jste na něj ukázal,“ shodují se lidé kolem Toufara.
Celý příběh získává na hodnověrnosti, tím spíš, že jej potvrzují lidé různého povolání a vzdělání.
„Byl mezi nimi i jeden student, sextán, tedy člověk, který už jen tak nějakým báchorkám neuvěří,“ vzpomínal opat želivského kláštera Bohumil Vít Tajovský (1912–1999), přítel Josefa Toufara.
Pochybnosti přetrvávají
Po celou dobu se páter snaží být neutrální a snaží se o nějaké racionální vysvětlení. Trpělivě sepisuje výpovědi jednotlivců.
„Celý ten fascikl s výpověďmi svědků jsem dostal od Toufara k prostudování, ale při přepadení kláštera mi ho estébáci sebrali,“ prozradil opat. Toufar navíc žádá hradecké biskupství, aby na místo vyslalo komisi, která by celou záležitost prošetřila.
O 14 dní později se má celý zázrak s křížem opakovat. Tentokrát je svědků méně, ale lidé vědí, co viděli a nikdo jim to nevymluví.
Umlčení je to, oč tu běží
Doba není k zázrakům zrovna přívětivá. Otěže politické scény velmi zručně a neurvale přebírají komunisté. Bojují proti každému, kdo by mohl režim jen malinko podkopat. Velmi brzy vyhlásí zjevný a otevřený boj proti církvi. Ani Bůh nemá v režimu své místo.
Zprávy o zázraku se šíří enormní rychlostí. Lidé se vydávají do Číhošti. „Nemůžeme v tom viděti ani zázrak, ani nějaké znamení dobré anebo zlé, protože nám to Pán Bůh neřekl.
Víme jen, že se nachyloval kříž,“ snaží se Toufar uklidnit své ovečky a umírnit celou situaci. Zájem o kříž ale narůstá a Toufar nakonec nechává zvláštně vychýlený dřevěný symbol křesťanství vyfotit a zvědavcům fotky rozdává.
„Nic za ně nechci, žádné peníze si neberu,“ ospravedlňuje svůj čin opatu Tajovskému, který má o osud svého přítele strach. Církev se snaží celou situaci udržet pod pokličkou, s komunisty se do konfliktu pouštět nechce. Jenže na to už je pozdě.
Zázraky nekončí
„Dne 8. ledna se kříž otočil doprava ještě více a naklonil se kupředu, škoda že již nemám fotografii, zaslal bych ti ji,“ píše Toufar v dopise páteru Miroslavu Stryhalovi z Pecky u Nové Paky.
To už se ale o faráře a jeho podivné praktiky při kázání zajímá Státní bezpečnost. Toufara zatkne 28. ledna 1950 a rozehraje s ním velmi krutou hru na život a na smrt. „Já jsem nic neviděl,“ zní stále stejná odpověď z farářových úst. Rozkaz zní jasně:
„Dosáhnout doznání za každou cenu!“ A Ladislav Mácha, vyšetřovatel, který má případ na starost, se rozhodne rozkazu dostát stůj co stůj.
Farář, Bůh, nebo komunisti?
Na Toufara čekají hodiny mučení. Mácha jej trápí žízní a mlátí hlava nehlava. „Podepiš, že jsi hýbal křížem ty a že jsi zneužíval ministranty!“ naléhá vyšetřovatel a ztrácí nervy. Neoblomnost faráře Toufara jej přivádí k šílenství.
Ve slabé chvilce skutečně podepíše, ale téměř vzápětí se vzmůže a odvolává. To už ale zraje komunistickým pohlavárům plán – natočí film, který všem vyjeví pravdu o zázraku.
„Byl ve velmi špatném zdravotním stavu, bledý, poškrábaný, rty rozpraskané, těžko mluvil a myslím, že jej stále dva orgáni drželi,“ cituje historik Jan Kalous příslušníka StB Jana Bokra, který popsal momenty natáčení filmu.
Farář na následky krutého výslechu umírá 25. února 1950. Ti, kdo byli přítomni v onen inkriminovaný okamžik v kostele Nanebevzetí Panny Marie, by odpřisáhli, že se jednalo o zázrak.
„I když samo hýbání kříže mohla být nějaká fantazie lidí, sám jsem viděl, že kříž byl natolik vychýlený, že by se za normálních okolností musel svalit.
Myslel jsem, že musí být k podstavci nějak připevněn, aby se mohl takto nakloněný udržet,“ vypovídá opat Tajovský.