Ještě na samém začátku 20. století nebyla cesta v Praze z Podskalí do Podolí či obráceně jednoduchá. Malými uličkami se chodec dostal až k Vyšehradské skále, ale kolem ní musel použít převoz. Pro povozy byla cesta ještě delší.

Převozníkův domek stál nalepený přímo na skálu. Rozvoj Prahy vyžadoval i v této části radikální řešení a proto bylo rozhodnuto o proražení tunelu, jak pro pěší, tak i pro dopravu.

Práce ve tvrdé skále započaly v roce 1903 a za dva roky byl tunel dokončen. Kromě vlastního tunelu v délce 35 metrů bylo potřeba vybudovat i příjezdovou komunikaci.

I když se milovníkům staré Prahy nové úpravy příliš nelíbily, vývoj nelze zastavit. Přímo u skály bylo potřeba odstranit převozníkův domek, který překážel a ztratil svoji funkci. Kromě něho byla ještě zbourána budova takzvané Hrnčířské stráže.

Také domek s číslem 44 měl být zbořen. Nakonec zůstal zachován, ale musel postoupit určitou přestavbu. Při zvýšení úrovně příjezdové komunikace se přízemí domku muselo „propadnout“ pod její úroveň a tak nový vchod musel být proražen v původním patru. Tato proměna je zřejmá z uvedených obrázků.

Kdy byl dům postaven, není zřejmé. Někteří historici se domnívají, že již Václav IV. sem chodíval na víno, pocházející z kapitulních vinic a uchovávané ve skalním sklepu se stálou teplotou.

Ostatně je doloženo, že dům v určitém období skutečně patřil do majetku Vyšehradské kapituly a duchovní se sem uchylovali v době nebezpečí, například v průběhu třicetileté války.

V tom samém domě až do své smrti bydlel v druhé polovině 19. století také významný český geolog, pedagog a politik Jan Krejčí (1824 – 1887).

Ten kromě jiného napsal první českou učebnici geologie s názvem: „Geologie čili nauka o tvarech zemských se zvláštním ohledem na krajiny.“ V blízkosti domku měl do zdi zasazenou plaketu.

Zmíněná jeskyně pod domem byla tak stará, že se na stěnách vytvořily krápníky. Ty však byly později otlučeny. Její součástí prý byla také studánka pramenité vody, která se však nezachovala.

Jeskyně existuje dodnes a je asi jediným podzemním prostorem pod vyšehradskou skálou. Údajně ale u celé řady domků, přiléhajících ke skále, existovaly podobné sklepy či chodby. Ty jsou dnes zavalené a dosud neprozkoumané.

Ale další využití domu nebylo příliš úspěšné a spekuluje se o mírném prokletí. Vystřídala se zde například galerie s vinárnou, kavárnou či nočním klubem, ale dlouho nevydržely. Možná si to nepřeje duch kněžny Libuše.

Podle pověsti prý měla kněžna Libuše v podzemí Vyšehradu ukrýt poklad. Proto řada lidí očekávala, zda při ražení tunelu se neobjeví. Ale naděje zůstaly nenaplněny. Ještě není vše ztraceno.

V dlouhodobých plánech se uvažuje s proražením i druhého tunelu s ohledem na nové požadavky pražské dopravy. Ten by měl být delší a širší a tak se jednou mohou obyvatelé Prahy dočkat nejednoho překvapení.