V malé vesnici na Vysočině stojí dům, který se na první pohled nijak neliší od ostatních. Staré zdivo, oprýskaná omítka, zahrada zarostlá kopřivami. Ale právě zde se odehrál příběh, který dodnes nedává spát místním obyvatelům.

V roce 1983 se sem nastěhovala rodina Novotných – a už po několika týdnech začali tvrdit, že se v domě děje něco velmi zvláštního. Nejvíce se to týkalo jednoho předmětu: starého zrcadla, které viselo v ložnici.

Zrcadlo bylo součástí vybavení domu, údajně pocházelo z konce 19. století. Mělo těžký rám z tmavého dřeva a sklo, které působilo mírně zakaleně. Paní Novotná si brzy všimla, že její odraz v zrcadle působí jinak – jako by se dívala na někoho jiného.

„Byla to moje tvář, ale oči nebyly moje. A výraz… byl cizí,“ popsala později v rozhovoru pro místní kroniku.

Zvláštní jevy se stupňovaly. Děti tvrdily, že v zrcadle vidí pohyb, i když nikdo jiný v místnosti nebyl. Pan Novotný začal trpět nespavostí a úzkostmi, které nikdy předtím neměl. V domě se objevovaly podivné zvuky – šepot, kroky, někdy i smích.

Rodina se snažila zrcadlo odstranit, ale pokaždé, když ho chtěli vynést, se někdo z nich zranil. Nakonec ho zakryli dekou a přestali ložnici používat.

V roce 1985 se do domu nastěhoval nový majitel, který o předchozích událostech nevěděl. Zrcadlo zůstalo na svém místě.

Po několika měsících se začal chovat podivně – izoloval se, přestal komunikovat s okolím, a nakonec byl hospitalizován s diagnózou disociativní poruchy identity. Lékaři nikdy nenašli jasnou příčinu.

Zrcadlo bylo nakonec odvezeno do depozitáře muzea v Jihlavě, kde je dodnes.

Kurátoři tvrdí, že se kolem něj dějí zvláštní věci – technici hlásí poruchy přístrojů, návštěvníci pociťují nevolnost, a někteří tvrdí, že se jim při pohledu do skla vybavují vzpomínky, které nejsou jejich.

Existuje teorie, že zrcadlo může fungovat jako „energetický nosič“ – že v sobě uchovává emoce, vzpomínky nebo dokonce části identity lidí, kteří se do něj dívali. Psychologové to označují za efekt projekce, ale někteří badatelé jdou dál. Tvrdí, že zrcadla mohou být bránou – nejen do jiného světa, ale i do jiného já.

Případ z Vysočiny tak zůstává jedním z nejzáhadnějších fenoménů spojených s běžným předmětem. Zrcadlo, které neodráží jen obraz, ale i něco hlubšího. Něco, co možná nemělo být nikdy odhaleno.