Ve 40. letech 20. století byla v Severní Africe obzvláště horká půda. Nebylo to však způsobeno pouze štědrou sluneční lázní charakteristickou pro tuto část Středomoří. V rozsáhlých válečných operacích se zde střetávaly síly Spojenců s německo-italskými bojovými svazy.
Středozemní moře se stalo pro severoafrické bojiště životně důležitou zásobovací tepnou. Mořské hlubiny se zároveň staly hrobem mnoha lodí. Jednou z nich byla italská obchodní loď Eda. Italský vůdce – duce Benito Mussolini ji vyčlenil pro logistickou podporu svých expedičních sborů i německého Afrikakorpsu.
Jednalo se o 120 metrů dlouhé plavidlo typizované jako chladicí loď na přepravu mraženého masa.
Poslední plavba
Při své poslední plavbě měla Eda namířeno z libyjského Tripolisu do sicilského Trapani. Na její palubě je celkem 69 osob. 18. ledna 1943 Edda vyplouvá. Nepluje sama, je součástí poměrně dobře vyzbrojeného a početného konvoje.
Její plavbu ukončí britské torpédo. Loď Edda se potopila 19. ledna 1943. Byl by to další „běžný“ vrak lodi u pobřeží tuniské Džerby, nebýt pověsti o zlatě, které měla loď údajně převážet z „horké půdy“ severní Afriky do bezpečných sejfů italských bank.
Titanik nebo „zlatá loď“?
Celý příběh potopení lodi je zahalen tajemstvím. Britské zdroje například tvrdí, že se na Eddě nacházelo 5000 vojáků německého Afrikakorpsu! Pokud by to byla pravda, byla by to potenciálně jedna z největších námořních katastrof v dějinách.
Měly tyto informační šumy něco společného s údajným zlatem skrytým v útrobách lodi? Odpověď možná stále leží pod vrstvou písku u pobřeží ostrova Džerba.
