Když policisté otevřou zamaskovaná dvířka, vyvalí se z temné místnosti neskutečný zápach. Rychle si proto k obličeji přiloží kapesníky a teprve pak vstoupí dovnitř. To, co spatří, jim vyrazí dech. Na posteli v rohu místnosti se choulí postava spoutaná řetězy.
Jde o Blanche Monnierovou, pokrytou mokvajícímu vředy. Co hororová scéna znamená?
Na kost vyhublá Blanche Monnier (1849–1913), zabalená do teplých dek, se otočí, aby se podívala na dům, z něhož dlouhých 25 let nevytáhla paty. Ne že by nechtěla. Byla v něm vězněná.
Nejde přitom o děsivé doupě kdesi v odlehlých lesích, ale nádhernou vilu v západofrancouzském Poitiers, kde se žena narodila.
„Úžasné zase cítit svěží vzduch,“ špitne údajně Blanche, když je na jaře roku 1901 osvobozena z podkrovní místnosti, kam nemělo přístup sluneční světlo a v níž žila ve vlastních výkalech. Policistům i shromážděným lidem visí na rtech otázka: „Proč?
Proč ta nebohá bytost strávila čtvrtstoletí v řetězech? Jaká temná historie za tím stála?“ Tok je jich myšlenek přehluší sirény. Blanche za jejich zvuku zamíří do nemocnice.
CHYBĚJÍCÍ ODPOVĚDI
Krvavé vředy se zacelují. Ve špitále se Blanche rychle zotavuje. Zprvu to vypadá, že dlouhé věznění nemělo fatální dopad na její duševní zdraví. Žena normálně komunikuje se sestřičkami i lékaři. Policie tak může začít s výslechy.
„Monnierová sice vypověděla řadu podrobností, to nejdůležitější ale nevyjasnila,“ připomíná záhadolog Brent Swancer.
Vyšetřovatelé se dozvědí, že Blanche věznila její matka Louise (†1901) a o všem věděl i dívčin mladší bratr Marcel. Jak dlouho a proč byla pod zámkem, si žena nepamatuje, nebo to nechce říci.
Podmínky, v nichž čtvrtstoletí žila, byly každopádně otřesné. Řetězy, plesnivá postel, malá kamínka a žádný záchod. Hlavně ale tma. Malé okno v čele podkrovní místnosti bylo totiž pořád překryté kobercem.
V ZAJETÍ POSEDLOSTI
Mezi lidmi z Poitiers se šíří klevety. „Její matka si myslela, že je duševně chorá. Držela ji pod zámkem, aby jí nedělala ostudu,“ je možné zaslechnout. Někteří lidé jdou ještě dál. Podle nich si Louise myslela, že dceru posedl ďábel.
Měla mít totiž podivné záchvaty, při nichž se zmítala v křečích a mluvila démonickým hlasem. Nic z toho se ale neprokázalo. Svého druhu byla Blanche skutečně posedlá. Spalovala ji láska. V 25 letech se zamilovala do postaršího muže ze sousedství.
Její matka se rázně postavila proti. Dívka se milého nechtěla vzdát a tak ji Louise jednoho dne zavřela do malé místnosti na půdě s tím, že až si vše rozmyslí, bude volná. Blanche si ale stála za svým.
Její matka proto sousedům nakukala, že dcera odjela studovat a mohla ji dál v tajné komůrce držet.
BYLA RODINA PROKLETÁ?
Tvář Louisy Monnier se zkrabatí bolestí. Stařena si překvapeně přejede po hrudníku, tiše hlesne a pak vydechne naposledy. Pouhých 15 dní po osvobození dcery ji skolí infarkt. Před soudem tak nestane. Řada otázek zůstane kvůli tomu bez odpovědí.
„Podle některých to byla ona, kdo ve skutečnosti přišel o rozum, nebo koho posedlo zlo,“ upozorňuje spisovatelka Jennifer Morgan. Do kauzy už nevnese více světla ani Blanche. Jak se záhy ukáže, útrapy si přeci jen vybraly daň na její mysli.
Žena je proto umístěna do ústavu pro choromyslné, kde o řadu let později umírá. O rozum přijde také její bratr Marcel. V poslední době se proto stále více spekuluje, zda rodinu někdo neproklel, nebo zda se nestala obětí řádění poltergeista. Spíše to ale vypadá, že za vše mohla obyčejná lidská zášť a zloba.
