Prožitky blízké smrti jsou ve všech případech téměř totožné. Odborníci proto hledají odpověď na palčivou otázku: Jsou tato svědectví důkazem existence onoho světa, nebo jde jen o poslední signály umírajícího mozku?
Levitace nad vlastním tělem, tunel, jasné světlo na jeho konci, zemřelí příbuzní a uklidňující hudba. To jsou vzpomínky, které utkvěly v paměti lidí, jež byli přivedeni zpět k životu poté, co se jejich životní funkce zcela zastavily.
Nikdo z vědců nepopírá, že jde o autentické zážitky, jejich interpretace se však rozcházejí.
Přicházejí pro nás andělé?
Pro:
Britský fyzik a parapsycholog sir William Barrett (1844–1925) se během své praxe setkává s několika těžce nemocnými dětmi, které během umírání popisují zvláštní vize. Bývají mnohdy zklamány, že přicházející andělé nevypadají tak, jak si je dosud představovaly.
Barrett upozorňuje, že pokud by šlo o pouhé halucinace, pravděpodobně se bude děj odehrávat podle představ umírajícího a nikoliv tak, jak by dotyčný „nečekal“.
Proti:
Skeptičtí badatelé naopak poukazují na fakt, že ne všichni umírající nebo pacienti, kteří prožili klinickou smrt (stav, kdy se zastaví veškeré životní funkce – pozn. red.) mají tuto zkušenost.
Někteří lidé, jejichž srdce začalo po oživovacích pokusech znovu pracovat, si nepamatují vůbec nic. Jedna z vědeckých hypotéz se přiklání k nadměrné produkci silného halucinogenu dimethyltryptaminu (DMT) v okamžiku smrti. Předpokládá se, že je vylučován šišinkou.
Jsou vize skutečné?
Pro:
Americký neurochirurg Dr. Eben Alexander (*1953) během těžké nemoci v roce 2008 upadá do kómatu. Jeho mozek je nepřetržitě monitorován a prokazatelně je prakticky mrtvý. Neodehrává se v něm žádná aktivita.
Přesto si lékař po probuzení barvitě vybavuje svůj pobyt na onom světě. Když mozek vykazoval nulovou aktivitu, nemůže jít podle odborníků o produkt lidské mysli.
Proti:
Rozmluvy s anděly či zesnulými blízkými jsou podle vědců jen výsledkem strachu ze smrti. Umírající se ocitá v silném stresu a následné vize, při nichž mizí jakýkoliv strach, jsou jen snahou organismu umírání „usnadnit“.
Cesta za světlem v temném tunelu bývá nejčastěji vysvětlována postupným odumíráním smyslů. „Neexistuje žádné světlo na konci tunelu. Jde jen o zúžení zorného pole v důsledku úbytku kyslíku v krvi,“ namítají lékaři.
Opouštíme po smrti naše fyzické tělo?
Pro:
Často zmiňovaným zážitkem je levitace v prostoru nad vlastním tělem. Lidé po návratu do života dokáží překvapivě přesně převyprávět dění a dialogy na operačním sále. A to i z okamžiků, kdy měli být několik minut po smrti.
Během těchto zkušeností se setkávají pouze se zemřelými lidmi, nikoli s živými. Vidí však i zesnulé, o jejichž smrti nemají v té době ani tušení!
Proti:
Američtí vědci díky pokusům na krysách v polovině roku 2013 zjišťují, že mozek vysílá 30 vteřin následujících po srdeční zástavě dvojnásobně silnější impulzy než předtím. Jde navíc o vlny podporující lidské vědomí.
Umírající tak může vnímat okolí mnohem intenzivněji, a proto si dokáže vybavit dění kolem. Náhlá odhalení skutečností, které jsou umírajícímu utajeny, může mít na svědomí opět zvýšená činnost mozku.
Ten si sečte všechny podvědomé impulzy, jimž v normálním stavu nevěnoval pozornost.
Je posmrtný život vědecky prokazatelný?
Pro:
Francouzský fyzik a počítačový odborník Jean Jasques Delpasse a neurolog William Jongh van Amsynck se v 70. letech minulého století pouštějí do experimentu (později známého jako Delpassův), v němž připojí na přístroj těžce nemocnou pacientku a naučí ji zapnout televizor pouhou myšlenkou.
Dají jí úkol, aby tak učinila po své smrti, až se zastaví její životní funkce. To se pak skutečně stane. Znamená to, že posmrtný život existuje?
Proti:
Skeptikové připomínají, že dosud nebyly provedeny žádné seriózní vědecké pokusy, které by mohly být kdykoliv zopakovány a jež by existenci lidské duše či onoho světa jednoznačně potvrdily.
V neprospěch Delpassova experimentu hovoří fakt, že televizor byl ovládán pomocí mozkových vln. Obrazovka se zapnula po smrti pacientky, ale z toho lze vinit už zmiňované mozkové signály po zástavě srdce.