Určitě budou vypadat zhruba jako my. Třeba o něco hubenější, asi s jiným tvarem hlavy. Přiletí sem v něčem podobném letadlu. Ve vesmírné lodi nebo talíři. Dost možná zvládnou dýchat i náš vzduch.
Budeme se s nimi dorozumívat posunky, protože to nebude o moc jiné, než jako když se například Kryštof Kolumbus vylodil v Americe…Nebo ne? Proč si mimozemský život představujeme jako alternativu naší civilizace?
Co se vám vybaví, když se řekne mimozemšťan? Roztomilý E.T., známý ze stejnojmenného amerického filmu? Vytáhlé stvoření s velkou hlavou a temnýma očima?
Hollywood (a nejen ten) nás soustavně připravuje na to, že naše setkání s inteligencí z vesmíru bude vypadat jako přijetí speciálně vyslané delegace. Že prostě jednoho dne z létajícího talíře vyskáče skupinka mimozemských diplomatů.
Jak ale podotýká doktorka Maggie Alderin-Pocock (*1968) z Evropské kosmické agentury Astrium, takové představy o podobě mimozemšťanů mohou být naprosto scestné. „Naši představivost svazuje to, co vidíme kolem sebe,“ říká britská vědkyně.
Podle ní bychom mnohem spíše měli očekávat třeba medúzovitá stvořenínadnášená cibulovitými orgány, dýchající metan a dorozumívající se světlem.
Křemíkový život
„V našem výzkumu nás příliš omezuje vědomost, že k životu je potřeba voda a uhlík,“ tvrdí doktorka Alderin-Pocock. Místo uhlíku si však můžeme dosadit jiný prvek.
Kupříkladu křemík je v periodické tabulce hned pod uhlíkem a má s ním několik společných chemických vlastností. Jeho dostupnost ve vesmíru je přitom poměrně hojná.
„Lze si představit totožný konstrukt, jako je DNA, ale s křemíkem,“ navrhuje Alderin-Pocock a hned dodává, že ve skutečnosti může jít v případě mimozemšťanů o formy života, které nic jako DNA nemají.Nakolik tedy vlastně mohou být mimozemšťané odlišní od lidí?
Civilizace příliš vzdálené
Kromě boření zaběhnutých vizí o humanoidech (lidem podobných bytostech) v kosmických plavidlech nabízí britská odbornice také poměrně pesimistické zhodnocení našich šancí na setkání s mimozemskou rasou.
V naší Mléčné dráze podle jejích odhadů existují až čtyři další civilizace. Jenže jsou tak daleko, že se s nimi nejspíše nikdy nepotkáme.
„Sonda Voyager 1 cestuje sluneční soustavou s nahrávkami pozdravů ze Země v různých jazycích už od 70. let 20. století a zatím sotva vstoupila do hlubokého vesmíru.
Aby došla k naší nejbližší sousední hvězdě, k Proximě Centauri, musela by na to mít 76 000 let,“ vysvětluje Alderin-Pocock, proč nás v nejbližší době nečeká žádné blízké „setkání třetího druhu“ (spatření mimozemšťanů – pozn. red.). Co když se ale mílí a už k němu někdy v minulosti došlo?
Jsou tady?
Za předpokladu, že upustíme od teorií, které mimozemšťany zobrazují jako vesmírnou alternativu člověka, můžeme v podstatě očekávat mimozemský život v jakékoliv podobě.
Mohou to být obří medúzy, ale může jít rovněž o stvoření bez pevné formy, stvoření plynná či kapalná. Nemluvě o tom, že ve vesmíru vyhlížíme zhruba stejně velké tvory, zatímco mimozemská civilizace může fungovat i v mikroskopických měřítkách.
Pak není od věci otázka, jestli jsme onen velký okamžik, kdy na naši planetu vstoupili zástupci mimozemského života, již nepropásli. Co když už dna našich moří brázdí medúzovití vesmírná návštěvníci, kteří tu pátrají po metanu potřebném pro jejich život?
Anebo co když denně vdechujeme miliony občanů mikroskopického mimozemského království? Jistě není od věci otázka, jestli třeba už dávno nekoexistujeme s mimozemšťany, aniž bychom si toho vůbec všimli.