Americký novinář Brian Bethel postává kolem desáté večer u svého auta na opuštěném parkovišti a kouří cigaretu. Když odhodí vajgl a chystá se nastoupit do auta, přijdou k němu dva mladí chlapci, kterým může být okolo 14 let. 

„Pane, byl byste tak laskav a svezl nás domů? Je to pouhých několik minut od tohoto parkoviště,“ zeptá se suverénně jeden z nich. První, co překvapeného Bethela ihned zarazí, je, jakým formálním stylem k němu chlapec promluvil.

„No a to domů nemůžete dojít, když je to kousek, jak říkáte?“ zeptá se ho. „To zajisté můžeme. Nicméně pokud byste nás odvezl, byli bychom vám nesmírně vděčni,“ řekne druhý z chlapců.

Bethel, kterému do té doby přišlo nevhodné, aby k sobě do auta vzal dva malé chlapce a odvezl je, v tu chvíli ucítí podivný pocit.

Jako by jím projelo něco, co změnilo jeho názor. Nečekaně tak otevře zadní dveře od auta a řekne chlapcům, ať si nastoupí. Jenže když se ho chystají poslechnout a pohnou se, osvítí jejich tvář světlo pouliční lampy. Muž sebou samým leknutím trhne.

V záři světla si totiž všimne těch očí! Očí bez duhovky a bělma. Očí, jež mají oba chlapci černé jako uhlí! Je zima roku 1998 a právě došlo k jednomu z prvních setkání člověka se záhadnými černookými dětmi.   

Dokážou manipulovat lidskou vůlí?

Když si Bethel v roce 1998 na jednom z prázdných texaských parkovišť všimne, že 14letí chlapci mají naprosto černé oči, ihned ho přepadne neovladatelný záchvat paniky a nervozity.

„Jsou to jen malí kluci, jsou to jen malí kluci…“ opakuje si v duchu stále dokola, aby na sobě nedal nic znát, ale nemůže si pomoct. Když si chlapci jeho podivného výrazu všimnou, neodbytně se začnou tlačit k němu do auta.

„Co jste sakra zač, vy dva?“ zakřičí novinář, zavře před dětmi zadní dveře, kvapem naskočí do auta a co nejrychleji z místa ujíždí.

Když se ohlédne ve zpětném zrcátku, děti už prý na parkovišti nejsou. „Celé to bylo zvláštní. Kdybych si nevšiml těch jejich očí, normálně bych je, nevím proč, svezl. Přitom vím, že jsem to od samého počátku nechtěl udělat.

Kolem těch černookých chlapců se vznášelo podivné napětí. Měl jsem pocit, jako by částečně dokázali manipulovat mou vůlí,“ přizná Bethel později.

Nepouštějte si je k tělu!

Od doby, co se Bethelův příběh rozkřikne, se někteří lidé začnou s podobnými zážitky svěřovat stále častěji. Podle těchto svědectví se údajná setkání s černookými dětmi většinou odehrávají podle totožného scénáře.

V mnoha případech se děti chtějí dostat do domu, auta či osobního prostoru nějaké osoby. Naprosto každý, kdo se s nimi setká či je spatří, pociťuje velmi rozporuplné pocity. Pocity strachu, ohrožení, zla, nervozity a často i jakési manipulace s vůlí.

Jako kdyby černooké děti dotyčnou osobu mimosmyslově nutily do něčeho, co nechce.

Na svůj věk se bytosti údajně vyjadřují velmi kultivovaně a zdá se, že jim něco brání vstoupit do soukromého prostoru lidí bez jejich přímého svolení – neplatí to však vždy. Říká se, že jakmile si někdo černooké děti pustí k tělu, stihne ho zlý osud.

Není však znám případ, kdy k tomu došlo. Každého, kdo se s těmito dětmi setkal, totiž nakonec přemohl strach a děti do svého osobního prostoru nepustil. Za dobu, co se tyto bytosti objevily poprvé, vzniklo přirozeně mnoho teorií o jejich původu.

Včetně té, že žádné takové děti neexistují a jedná se o žertující teenagery s černými kontaktními čočkami, které si dělají legraci ze starších lidí. Může tomu tak být, nebo jsou černooké děti skutečné?