Pulzuje tu život. Ulice jsou plné lidí, z chrámů znějí modlitby, v amfiteátru se odehrávají krvavé podívané a v centru města rozhodují úředníci o osudu celé římské Dácie. Pak přijde rok 271 a Římané odcházejí. Jenže Ulpia Traiana Sarmizegetusa nezmizí.

Ještě desítky, možná více než sto let se mezi monumentálními ruinami pohybují lidé. Kdo jsou poslední obyvatelé města – a proč se nakonec uchylují přímo do arény?

Když císař Traianus (53-117) dobývá Dácii, Římané zde kolem let 106–108 zakládají nové město. Dostává jméno Colonia Ulpia Traiana Augusta Dacica Sarmizegetusa a stává se politickým, hospodářským i náboženským centrem provincie.

Není to žádná zapadlá římská víska. Uvnitř mohutných hradeb o rozloze zhruba 33 hektarů stojí fórum, správní budovy, chrámy a další monumentální stavby.

Za hradbami vyrůstají lázně, vily a především obrovský amfiteátr. Město se postupně rozrůstá a v době své největší slávy má podle odhadů tisíce obyvatel. Římská moc zde působí sebejistě, jako by se vůbec nemohlo stát, že jednou odejde.

Jenže ve 3. století se římský svět začíná otřásat. Na hranicích sílí tlak nepřátel, říše čelí politickým krizím a udržovat vzdálenou Dácii je stále obtížnější. Nakonec císař Aurelianus (214-275) stahuje římskou armádu a správu jižně od Dunaje. V období 271–275 Římané Dácie fakticky opouštějí.

Kam zmizeli lidé?

Teď začíná skutečná záhada. Kdyby město po odchodu Římanů jednoduše lehlo popelem a všichni jeho obyvatelé zmizeli, příběh by byl poměrně jednoduchý. Archeologie ale ukazuje něco mnohem podivnějšího.

Život v Ulpia Traiana pokračuje i po odchodu římské administrativy. Centrum sice chřadne, obchod a městský život slábnou, ale někteří lidé zůstávají. Archeologové nacházejí důkazy osídlení ještě ve 4. století.

Podle odborných výkladů se počet obyvatel dramaticky zmenšuje – některé odhady hovoří dokonce jen o zlomku původní populace.

Město, které kdysi fungovalo jako centrum provincie, se tak postupně mění v jakýsi kamenný přízrak. Nejpodivnější stopa čeká v amfiteátru. Vchod do arény je později zazděn a prostor je využíván jako místo, kde se může ukrýt nebo usadit menší komunita.

Proč právě tady? Mohou poslední obyvatelé využívat mohutné zdi jako ochranu v nejisté době? Nebo jde jednoduše o praktické využití stavby, která už dávno neslouží původnímu účelu? Archeologie nabízí indicie, nikoli definitivní odpověď.

Poslední světla pomalu zhasínají

Ještě zajímavější je, že konec města nepřichází v jediném dramatickém okamžiku. Nevidíme jednu poslední bitvu, obrovský požár ani jedinou noc, během níž by celé město zmizelo. Spíš sledujeme pomalé vyklízení kulis.

Monumentální budovy ztrácejí svůj původní význam, udržování infrastruktury se stává stále obtížnější a obyvatel ubývá.

Podle údajů rumunských archeologů existuje v severovýchodní části města ještě stavba z konce 4. nebo začátku 5. století, která představuje jednu z nejzazších známek antického osídlení.

Historik Nicolae Gostar upozorňuje, že po římském odchodu se městský život v bývalé provincii dramaticky proměňuje; u samotné Sarmizegetusy podle jeho názoru zůstává jen zlomek někdejší populace.

Jiní badatelé však zdůrazňují, že pojem „opuštění“ může být zavádějící – archeologické nálezy potvrzují pokračování života i po roce 271. V tom spočívá největší tajemství. Ulpia Traiana neumírá jako město zničené jediným úderem. Umírá pomalu.

Lidé odcházejí, budovy se rozpadají, velké římské dějiny mizí a mezi kameny zůstává jen malá komunita, která ještě nějaký čas odmítá odejít. Když nakonec ztichne i ona, bývalé hlavní město římské Dácie se mění v ruiny.

A ty dodnes mlčí o tom, kdo byl skutečně posledním člověkem, který mezi nimi zhasl lampu.