Kamenná stéla, podivuhodný ohrazený areál a hrob ženy s cennými šperky. Když archeologové v roce 1959 odkryjí u středočeských Libenic neobvyklé pozůstatky pravěkého života, zrodí se příběh o keltské svatyni, kněžce a dávných obřadech.

Jenže po desetiletích přichází zásadní zvrat: to, co vypadalo jako jasný důkaz tajemného kultu, může být výsledkem nesprávného spojení nálezů z různých období.

Na první pohled to vypadá jako místo vystřižené z dávné legendy. Na severovýchodním okraji Libenic nedaleko Kolína archeologové odkrývají areál přibližně 80 metrů dlouhý a 20 až 26 metrů široký, ohraničený příkopem.

V jeho prostoru leží kamenná stéla vysoká zhruba dva metry a vážící asi 1,4 tuny. Archeologický nález doplňuje hrob ženy pohřbené s bronzovými šperky, prsteny a skleněnými či jantarovými korálky.

Není divu, že se objevuje představa významné ženy, snad kněžky, a místa, kde se odehrávají náboženské obřady. Co jiného by tak neobvyklé uspořádání mohlo znamenat? Právě tady však začíná rozdíl mezi lákavým příběhem a vědeckým důkazem.

Když se archeologický příběh začne rozpadat

Původní výklad dostává v roce 1962 podobu knihy Libenice – keltská svatyně ve středních Čechách. Archeologové Alena Rybová a Bohumil Soudský v nálezech rozpoznávají možné oběti, rituální prostor i místo s astronomickým významem.

Z hrobu se stává hrob kněžky a z neobvyklého areálu svatyně. Jenže v roce 1995 přichází archeolog Jiří Waldhauser s kritikou, která dosavadní interpretaci zásadně zpochybňuje.

Upozorňuje, že některé nálezy mohou pocházet z různých období a nemusí spolu souviset. Ohrazený prostor tak nemusí být keltskou svatyní a žena s cennou výbavou nemusí být kněžkou.

Jedna z hypotéz dokonce počítá s tím, že areál souvisí až s dobou římskou či počátkem stěhování národů, zatímco hrob je starší.

Co tedy Libenice skutečně prozrazují?

Neznamená to, že se v Libenicích nic výjimečného nestalo. Archeologické nálezy potvrzují dlouhé osídlení krajiny a přítomnost mimořádných objektů i pohřbů. Jisté však není, jaký přesně měly náboženský nebo společenský význam.

Právě to je na Libenicích nejzajímavější: archeologie není detektivka, v níž každý předmět automaticky odhalí pachatele i motiv. Vědci musí sledovat, kde se nález nachází, jak souvisí s okolními vrstvami a zda jeho datování odpovídá ostatním pozůstatkům.

Když se objeví nové vysvětlení, původní příběh se musí přehodnotit.

Tajemství Libenic proto nespočívá v prokázaném krvavém kultu, ale v tom, jak snadno se z neúplných důkazů může stát přesvědčivá legenda i v tom, že poctivá věda dokáže přiznat, když si odpovědí zatím není jistá.