Smrt přichází bez varování. Jeden den se na tržišti smlouvá o cenách obilí, druhý den už sousedé vynášejí mrtvé a za zavřenými dveřmi se šeptá o božím trestu.

Když ve 14. století zasáhne Evropu černá smrt, obyvatelé italské Pistoie hledají záchranu v modlitbách, léčebných postupech i přísných zákazech. Netuší, že jejich skutečný nepřítel je mnohem menší, než si dokážou představit.

Je květen 1348 a toskánské město Pistoia se ocitá tváří v tvář hrozbě, kterou tehdejší medicína nedokáže spolehlivě vysvětlit ani zastavit. Mor se šíří Evropou a zprávy o umírajících pronikají i za městské hradby. Radní nečekají, až se nákaza naplno rozšíří.

Vydávají soubor zdravotních nařízení, která zasahují do každodenního života: omezují cestování do postižených oblastí, zakazují dovoz použitého oblečení a stanovují pravidla pro pohřbívání.

Mrtví mají být ukládáni do rakví a hroby se musejí kopat dostatečně hluboko, aby se omezil zápach rozkládajících se těl. Historik Guy Geltner z Amsterdamské univerzity upozorňuje, že Pistoia nezačíná s ochranou zdraví od nuly.

Město se už před epidemií zabývá čistotou ulic, nakládáním s odpadem, kvalitou potravin i bezpečností pohřbů. Mor však z běžných pravidel dělá otázku života a smrti.

Když nepřítel číhá ve vzduchu

Proč lidé umírají? Středověká medicína vychází z představy, že zdraví závisí na rovnováze tělesných tekutin a že nemoc může vyvolat také zkažený vzduch. Zápach z ulic, odpadky nebo blízkost mrtvého těla vyvolávají skutečný strach.

Lidé se proto uchylují k bylinám a koření, používají domácí bylinné přípravky, překrývají zápach rozmarýnem nebo jalovcem. Někteří lékaři doporučují také pouštět žilou nebo přikládat na tělo různé směsi. Obyvatelé také hledají ochranu v náboženských předmětech.

Modlitby, procesí a uctívání posvátných obrazů mají odvrátit boží hněv, který mnozí považují za příčinu katastrofy. Historické prameny ovšem nedovolují tvrdit, že všichni obyvatelé Pistoie nosí stejné amulety nebo dodržují totožné rituály.

Jisté je, že duchovní a praktická opatření se nevylučují.

Historička Jessica Goldberg z Kalifornské univerzity v Los Angeles, která vydala odbornou studii o městských nařízeních z roku 1348, ukazuje, jak se v krizových opatřeních prolínají tehdejší představy o zdraví s potřebou řídit obchod, pohřby i pohyb obyvatel.

Strach mění pravidla každodenního života

Epidemie neútočí jen na těla, ale také na vztahy mezi lidmi. Návštěva nemocného se stává riskantním rozhodnutím, cesta za obchodem může znamenat ohrožení celé domácnosti a pohřeb už není pouze soukromou záležitostí rodiny.

Pistoia omezuje i kontakt s domem zemřelého: nařízení regulují návštěvy, účast na pohřbu a pohyb pozůstalých. Kdo pravidla poruší, riskuje pokutu. Ochrana města se tak mění v systém zákazů a kontroly.

Historička medicíny Eugenia Tognotti ve své studii o počátcích obrany proti moru zdůrazňuje, že tehdejší města postupně rozvíjejí izolaci, zdravotní kontroly a omezování pohybu jako prostředky boje s opakovanými epidemiemi.

Přestože obyvatelé neznají bakterie ani blechy přenášející morovou nákazu, některá opatření míří správným směrem. Příběh Pistoie proto není jen svědectvím o pověrách a bezmoci.

Ukazuje také, jak se tváří v tvář neviditelnému nebezpečí rodí zárodky veřejného zdravotnictví. A jak snadno se lidská potřeba získat kontrolu nad smrtí promění v každodenní soubor zákazů, rituálů a nadějí.