Zručný dělník pracuje již několik hodin a práce se mu daří. Přiložit dláto, opatrný úder palicí. Z kamene se rodí socha. Pak se však stane něco, co úsměv na mužově tváři změní v grimasu strachu a hrůzy. Odhodí nástroje a utíká pryč.
Už nikdy se do lomu nevrátí. Nedokončené dílo osiří. Zrodí se záhada kolosu, který nikdy nepovstal ze své mramorové kolébky.
Na řeckém ostrově Naxos se v antickém lomu nachází nedokončená obří skulptura s délkou téměř 11 metrů. Nejprve se mělo za to, že zpodobňuje boha Apollóna, později převládl názor o vypodobnění boha Dionýsa. Říká se jí Kúros z Apollonu nebo také Dionýsův kolos.

Nedotknutelná skulptura
Rozpracovaná socha pochází z přelomu 7. a 6. století před naším letopočtem. Historiky vždy překvapovalo, že oproti jiným sochám označovaným jako kúros měla být tato skulptura oblečená a představovat patrně již staršího muže.
Největší otazník však visí nad faktem, že nebyla nikdy dokončena. Podle oficiální teorie byla příčinou přerušení prací na soše fatální trhlina v mramoru. Někdy se zmiňují politické či finanční důvody.

Je zde však i další možnost, proč kameníci přestali na soše pracovat. Mohlo se jednat o nevysvětlitelné zjevení, kletbu či věštbu.
Jak si totiž vysvětlit, že po celý starověk i novověk se nikdo neodvážil tento jasně ohraničený blok mramoru rozbít a využít například jako stavební kámen?
Čeho se lidé obávali, že dokázali ponechat tuto podivnou skulpturu nedotknutelnou jako věčné tabu, a to po celé věky?
Mramor mění tvar
Možná je vysvětlení v tom, koho socha představuje. Ano, jedna z verzí říká, že jde o sochu Dionýsa. Jistě, byl to bůh vína i alkoholické extáze, ale také šílenství a rituálního běsnění. Ještě dříve se ale uvažovalo, že se jedná o Apollóna – boha řádu a rozumu.
Co když dávný kameník skutečně tesal boha Apollóna, ale socha se stále více podobala Dionýsovi. Poslední úder na dláto a zjištění, že mramorový monolit sám mění tvar a člověk je proti tomu bezmocný.

Strach z božské přítomnosti ukryté v kameni? Kdoví… Nechce se však uvěřit tomu, že důvodem tak rychlého ukončení kamenických prací byla například jedna jediná prasklina ve struktuře mramoru, nebo poznání, že socha je příliš těžká pro finální transport. Opravdu by si takových věcí starověcí mistři kameníci nevšimli?

