U málokterého našeho hradu se stalo, aby jeho historie nebyla poznamenána nějakou tragickou událostí s krvavým zločinem. To potom na jeho chodbách nebo zříceninách se objevoval duch oběti nebo duch zločince, čekající na odčinění spáchané křivdy. Ale v Jizerských horách stával od poloviny 14. století takovýto hrad.
Zakladatel hradu není znám, ale pro svoji polohu na skalnatém ostrohu nad soutokem říčky Kamenice a potoka Zlatník si udržel své postavení až do poloviny 17. století, kdy se na něm vystřídalo mnoho držitelů.
Je však zajímavé, jak přišel ke svému neobvyklému jménu – Navarov.
Začátek příběhu s jeho pojmenováním je potřeba hledat na úplně jiném hradu, jehož držitelem byl v té době hrabě Frýdlantský. Měl jedinou dceru Ludmilu, kterou chtěl provdat za jakéhosi bohatého rytíře.
V té době byl ve službách hraběte panoš jménem Jindřich, sirotek po zchudlém šlechtici. Panoš byl pravá ruka hraběte, od oblékání, stolování až po další služby.
Jednoho dne hrabě vstává, ale nemůže se panoše dočkat. Sám se oblékne a sejde do jídelny, ale opět není pro něho nic připraveno. Nechá jej marně hledat, až strážný od brány hlásí, že Jindřich brzy ráno opustil hrad.
Vzápětí mu pěstounka mladé Ludmily hlásila, že rovněž hledá svoji svěřenkyni. Zmizelo i její oblečení a šperky. Hraběti samozřejmě došlo, co bylo příčinou odmítání dohodnuté svatby a poslal za oběma milenci svoji posádku. Marně však hledali v širokém okolí.
Domníval se proto, že někde cestou zahynuli. Zármutkem a hněvem celý zešedivěl. Svůj žal léčil dlouhými procházkami lesy kolem hradu. Jednou však zabloudil a byl nucen přespat na větvi mohutného dubu, který stál na pokraji svahu do údolí. Ráno na druhé straně spatřil jakýsi hrádek a hladový se na něj hned vydal.
Na hradě bylo ticho, žádná čeleď, ale z komína se kouřilo. Přišel až do kuchyně, kde mladá žena s dítětem v náručí vařila hrachovou kaši. Ihned poznal svoji dceru, ale ona zestárlého otce ne.
Nabídla mu k jídlu návarku, jak se pokrmu říkalo, s tím, že možná muž něco lepšího donese z lesa. Za chvíli se objevil statný muž, ve kterém hrabě poznal Jindřicha. Vzkypěl v něm vztek a tasil na něho meč s hroznými výčitkami.
Tu i žena poznala svého starého otce a hrůzou omdlela. Muž nedbaje útoku hraběte, začal ženu křísit. Ale malé dítě, postrašené křikem, začalo usedavě plakat. Tu rázem obměkčilo se srdce starého hraběte, s láskou přivinul k sobě svého vnoučka a utišil jej.
Když se Ludmila probrala, hrabě se mladým párem usmířil a ještě jim koupil okolní lesy, pole, pomohl obnovit hrad a najmout čeleď. Na paměť této události se od té doby hrad nazýval Navarov. To podle pokrmu, který zde nezištně dostal ve chvíli nouze.
Do jaké míry se příběh shoduje se skutečnými dějinami hradu, se již asi nedozvíme. Ale je faktem, že kámen z později zbořeného hradu posloužil jako stavební materiál k vybudování zámku, který po něm převzal i stejné jméno.