Je podobný člověku, má ale také něco ze zvířete. Jeho tělo je pokryto srstí, uši jsou špičaté, nos tupý. Na čele mu někdy vystupují rohy. Tak jsou popisováni satyrové, jejichž početná populace měla žít společně s lidmi ještě ve starověku. Jde jen o legendy, nebo mohli být tito podivní tvorové skuteční?

Satyrové či faunové jsou dnes považováni za mytické bytosti, zosobnění antických bohů plodnosti a ochránce polí a stád. Nejčastěji jsou zobrazováni jako napůl muž a napůl kozel.

Navzdory svému zpola zvířecímu vzhledu jsou však satyrové rovněž považováni za svůdce žen. Podle legend žijí satyrové v lesích, neboť se se svou divokou náturou nikdy nedokázali přizpůsobit lidskému stylu života.

Spatřováni byli hojně ve starověku, a to po celé Evropě. Dokonce prý satyrové došli i do českých lesů, kdy byli spatřeni ještě na konci 9. století! Jde o pouhé legendy? Mezi badateli se objevují tvrzení, že satyrové byli skutečnými bytostmi z masa a kostí!

Nešlo však o žádné bohy či křížence kozla s člověkem, ale o poslední přežívající předchůdce moderního člověka. Kolik na této hypotéze může být pravdy?

Ďáblové, nebo satyrové?

Na Olomoucku se zhruba od 9. století předává legenda o poustevníkovi, který se tehdy usadí u pramene Svatá voda. Jenže poustevník tu není tak úplně sám. V noci se ke studánce scházejí chlupatí ďáblové z okolních lesů a skučí zde podivné písně.

Poustevníkovi se ale podaří jednoho z nich pokřtít a ten mu pak pomůže vystavět kapličku. O chlupatých tvorech z českých lesů se zmiňuje také český kronikář Bohuslav Balbín (1621–1688).

Ten je přesvědčen, že tvorové nejsou ničím jiným než posledními exempláři vymírajících satyrů. Satyry tedy kronikář považuje za skutečné bytosti.

Pro současné historiky jsou však satyrové stejně nereální jako chlupatí ďáblové nebo jakékoliv jiné bytosti podobné člověku, žijící v evropských lesích. Jiného názoru je však současný australský antropolog Dr. Helmut Loofs-Wissowa.

Ten tvrdí, že předobrazem satyrů byli ve skutečnosti zástupci primitivních forem předchůdců člověka. Jak k takovému závěru dospěl? Podle něj se popis satyrů a pravěkých lidí nápadně shoduje.

Penis jako důkaz

Loofs-Wissowa ke svému závěru dospěl na základě porovnávání pravěkých jeskynních maleb, které vyobrazují tehdejší obyvatele Země, a vyobrazení satyrů na antických předmětech. Vědec si všímá hned několika shodných bodů.

Pravěcí lidé i satyrové se shodně vyznačují zvířecím vzhledem daným řídkou hnědou nebo zrzavou srstí, zploštělým nosem či výrazným vystouplým obočím na nízkém čele. Ale co údajné rohy satyrů?

Zde badatel vysvětluje, že ve skutečnosti mohlo jít o nějakou ozdobu hlavy. Významným vodítkem je také neustále ztopořený penis, který je hlavním atributem fauna. Historikové se domnívají, že je tak vyobrazován proto, že je považován za boha plodnosti.

Loofs-Wissowa ale upozorňuje, že přetrvávající erekce se vyskytuje ještě dnes u některých domorodých kmenů a byla typická také pro starší vývojová stadia lidí. Je ale vůbec možné, aby pravěcí lidé přežily až do 9. století?

Nevíme, kdy vymřeli

Éra neandrtálců totiž podle učebnic skončila před třiceti tisíci lety. Loofs-Wissowa ovšem tvrdí, že existuje možnost, že pozdní neandrtálci přežili v odlehlých oblastech mnohem déle, než se předpokládalo!

Tuto myšlenku podporuje také další významný vědec, profesor Geoffrey Wrightwood z Oxfordské univerzity. „Mohli bychom tuto myšlenku okamžitě přijmout, kdybychom už nerozhodli, že tito lidé vymizeli zhruba před 30 000 až 40 000 lety.

Měli bychom pamatovat, že věříme tomuto zmizení jen proto, že jsme nenašli žádné kosterní pozůstatky pozdějšího data. To však neznamená, že neexistují.“ Jsou tedy pověsti o satyrech jedním z důkazů, že neandrtálci přežili déle, než si dnešní věda myslí?