Pověst říká, že když Pán Bůh tvořil svět a rozdával své dary, na Jesenicko zapomněl. Domluvil se proto s ďáblem, aby oblast posypal něčím ze svých pokladů.
Nebyl by to ale vládce pekel, aby nevyužil příležitost k rošťárně. Místo toho, aby daroval zlato nebo vzácné kovy, rozhazoval jen kamení.
Ďábelská legenda o vzniku skalisek se vryla lidem silně do paměti ve chvíli, kdy se v jesenických horách měli objevit hledači rud z daleké Itálie.
Není jasné, jestli čertovskou pověst rozvířil jejich snědý vzhled, či spíš zastrašovací praktiky, kterými hájili své jmění. Faktem však zůstává, že se v kraji ještě více rozšířily příběhy o temných silách.
KOLIK JICH VLASTNĚ BYLO?
Postupem doby začnou vznikat vyprávění, která líčí, jak se na útesech a v jeskyních scházejí s pekelníky nejen zlatokopové, ale i čarodějnice. Vznikl tak fenomén, který oblast nechvalně proslavil.
Právě na Jesenicku se totiž v 17. století rozmohly čarodějnické procesy do monstrózních rozměrů! Ve výběru z vlastivědného sborníku Jesenicko z kraje pod Pradědem od Vítězslava Zemana (1916–1978) se dokonce píše:
„Kolik těch obětí skutečně bylo, nelze dnes již přesně stanovit. Jisté je jen to, že počet 242 obětí z Jeseníku, Zlatých Hor a Nisy je jen nepatrným zlomkem všech skutečně vedených procesů.“
KLADIVO NA ČARODĚJNICE
Procesy s domnělými kouzelnicemi a ježibabami jsou dávnou minulostí, záhadný charakter oblasti ale zůstává.
Čarodějnickými procesy na Jesenicku se inspiroval i Václav Kaplický (1895–1982) ve svém díle Kladivo na čarodějnice, později zfilmovaném Otakarem Vávrou (1911–2011).
Sám název Kladivo na čarodějnice (Malleus maleficarum) ale pochází z 15. století. Jde
o příručku dvou dominikánů, Jakoba Sprengera a Heinricha Kramera, jak rozpoznat a „zneškodnit“ čarodějnice.
