Skvěle padnoucí oblek, parádní zbraně a chuť i schopnost rvát se za správnou věc. Přesně tak máme díky známé filmové sérii zaškatulkovány muže v černém. Mají chránit Zemi před „šmejdem z vesmíru“, jak zní jejich motto. Jenže co když oni sami vůbec nejsou lidé? Následující příběh z Japonska tomu nasvědčuje!

Japonské Tokio se dávno ponořilo do tmy. Ulice skrápí noční déšť, v kalužích vody se odrážejí blikající světla neonových poutačů. Jeden z posledních autobusů směrem domů dobíhá mladý bloger Nobu.

Právě se vrací z místní svatyně Meiji, oázy zeleně sousedící s hypermoderním velkoměstem. Nebyl zde meditovat. Nobu se na svém internetovém blogu věnuje pozorováním UFO, a právě Meiji jako kdyby záhadné létající objekty něčím přitahovalo.

Mladík dnes nebyl úspěšný, jenže to ještě netuší, že se i tak dočká velmi znepokojivého zážitku. Pozdní autobus je prázdný a na další zastávce přistupuje postarší muž v černém obleku.

I když ve vozidle kromě Nobua nikdo není, muž si sedá přes uličku přímo naproti němu. To přijde mladíkovi zvláštní a začíná si ho víc všímat. Napřed ho zaujmou jeho prsty. Jsou neobvykle dlouhé a štíhlé, ale hlavně velmi neklidné.

Muž s nimi neustále bubnuje o kufr, který drží na klíně. V odrazech okenního skla Nobu vidí, že na něj onen muž vrhá občasné rychlé pohledy. Takhle uplyne několik zastávek. Žádní lidé nepřistupují. Dva muži dál sedí přímo proti sobě.

Nobu začíná být víc a víc nervózní, už nevydrží uhýbat očima a podívá se přímo na cizince v černém.

Proč se maskuje?

Oblek tomuto muži v černém údajně moc nepasuje, je mu evidentně větší. Na hlavě má pánský klobouk fedora, tedy typ, který nosili například američtí mafiáni ve 30. letech, ale v současném Japonsku moc „neletí“.

Potí se, i když není horko, a kapky potu nechávají na jeho tváři výrazné brázdy. Jako kdyby při stékání smývaly make-up, pod kterým ukrývá mnohem světlejší pleť. A ještě jeho nenechavé dlouhé prsty. Nobu vidí, že nejde o žádné nervózní poklepávání.

Ten muž se prý snaží kufr otevřít, ale jako kdyby vůbec nevěděl, jak na to, prsty mu podivně sjíždějí po zámku. Nobu ví, že musí pryč, a na zastávce rychle vybíhá ze dveří autobusu. Stihne při tom zachytit překvapený výraz muže v černém.

„Vypadal tak překvapeně, zřejmě to vůbec nečekal. A jeho obličej… byl strašně zvláštní. Jako kdyby byl zároveň malé dítě i starý člověk,“ vybavuje si Nobu. S bušícím srdcem se Nobu otáčí, chce se naposledy podívat na svého děsivého spolucestujícího.

Jenže tam nikdo není. Autobus je prázdný. Jak si jeho setkání vysvětlit? Potkal prostě jen nějakého podivína, který souběžně s ním vystoupil a rychle zmizel? Nebo to mělo být varování, ať se od svatyně Meiji drží dál?