Lidé žijí v prostoru a čase. Zatímco prostor je zcela jasně uchopitelný, čas nezadržitelně ubíhá. Ovšem co je to vlastně čas?
Možná se tato otázka zdá nesmyslná, jenže lidé ho dříve pojímali zcela jinak, než jak je tomu dnes. Zatímco v současnosti rozdělujeme minulost, současnost a budoucnost, antické národy pojímaly čas cyklicky.
To znamená, že lidé žili v obdobích tvořených přírodními cykly, které se každý rok opakovaly. Například čas nového roku pro ně znamenal znovuzrození, a to nejen přírodní, ale i společenské (jež probíhá prostřednictvím rituálů).
Jenže v určitém období dojde ke změně a lidé čas uchopí lineárně – tedy tak, jak ho bereme dnes. Zasadí se o to zejména náboženské učení, které vyznává jedinečnost a neopakovatelnost.
Stojí na představě, že čas někde začíná a někde zase končí, přičemž dobré křesťany čeká na závěr Boží království. Dá se říci, že od této doby lidstvo uvažuje v koncepci minulost–přítomnost–budoucnost.
Jak si ale můžeme být jisti, že cosi jako minulost a budoucnost opravdu existuje? Co když žijeme v cyklech, jež se neustále opakují?
Vše je teď!
Někteří odborníci dokonce říkají, že nic jako čas vlastně není. Nemáme pro to totiž žádný důkaz.
Například americký fyzik Ronald Mallett se domnívá, že čas je pouze pojmenováním, kterým „oddělujeme události jednu od druhé.“ Dle některých názorů se všechen běh událostí odehrává v přítomnosti, a tedy existuje současně.
Pouze z nějakého neznámého důvodu prožívají lidé toto „současné“ postupně. Britský fyzik Julian Barbour (*1937) například říká: „Když se pokoušíte chytit čas, vždycky vám proklouzne mezi prsty.
Lidé si jsou jistí, že čas existuje, ale nejsou schopní ho nijak uchopit. Myslím si, že je to proto, že čas ve skutečnosti vůbec neexistuje.“ Jak je ale něco takového možné?
Realita je jako film
Barbour svou teorii vysvětluje jednoduše. Říká, že realitu je možné přirovnat k filmu. Představte si, že sledujete snímek na DVD. Vaše pozornost se postupně přesouvá tak, jak ubíhá film, ovšem ten je na nosiči nahrán již celý.
Znamená to tedy, že existuje zároveň a ani po přehrání nezmizí. Podle Barboura je to stejně i s časem. Realita se skládá z trvalých, neměnných částí, které setrvávají na svých místech a my je jen postupně „poznáváme“.
A podobně jako může přeskočit DVD a chybně přehrát některou část snímku, tak se prý může v jiné době ocitnout i realita. Tuto teorii přijímají Barbourovi kolegové s rezervou.
Ostatně taková stanoviska jsou spíše filozofického rázu, ačkoliv britský fyzik prý k názoru došel studiem toho, jak čas vnímala věda. Pro nadšence cestování v čase je však spíše pozitivní. Cestu do jiného časového období totiž připouští. Povede se nám někdy uskutečnit takový objev?
