Záhadný yetti z Himálaje nebo zarostlý saskvóč ze Skalistých hor v Severní Americe. Každý je ve své domovině proslaven, ale hodnověrných důkazů o jejich existenci se zatím nedostává.

Věda, prezentovaná špičkovými antropology, v zásadě popírá možnost, že by někde mohl existovat takový člověku podobný tvor, jež by ještě dnes unikal pozornosti zvídavých badatelů.

A přece tu možná je bytost, o jejíž přítomnosti existuje relativní dostatek důkazního materiálu, ale přitom se o ní taktně mlčí.

Řeč je o almasech, „divokých mužích“, mongolských pralidech. Domovem jim mají být neprostupná pohoří a skalnaté soutěsky Kavkazu i posvátných štítů Pamíru na hranicích Tádžikistánu, Afghánistánu a Číny.

Různá hlášení o jejich výskytu lze dohledat ve zkazkách a pověstech, ale také v kronikách, lékařských záznamech, a dokonce ve vojenském zpravodajství celého Dálného východu.

Mezi zmíněnými zprávami přitom panuje pozoruhodná shoda v popisu daného tvora, jeho vzhledu i vlastnostech a zakládají se mnohdy na očitých svědectvích důvěryhodných lidí a odborníků.

Hledá si nevěstu?

Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie, Tádžikistán, Mongolsko. Tady všude se o almasech ví. Snad v každé horské vesničce, kde zrovna nesídlil úřad policejního komisaře, najdete alespoň jednoho člověka, který podivného pračlověka před desetiletími viděl.

Lidé z různých koutů světa mezi Altajem a Himálajem mluví o zhruba dva metry vysoké bytosti běžných lidských proporcí, jež se vyznačuje nahrbenou postavou a klopýtavou chůzí. Tělo má mít porostlé hustou srstí tmavé barvy.

Není bez zajímavosti, že prozatím se všechna pozorování almasů týkají jen mužského pohlaví. Je možné, že desítky lidí pozorovaly osamělého samce almase, jenž se vydal na svou poslední cestu, hledaje poslední samici svého druhu?

Takové chování by totiž skutečně podporovalo myšlenku, že se jedná o pozůstalé jedince z vývojové řady hominidů, předchůdců lidí. Z toho mála, co o nich dnes víme, by tento model chování – výprav dospělých jedinců za samicemi z jiné tlupy – přesně odpovídal.

Člověk rozumný – kanibal?

Méně zaujatí badatelé připouštějí, že evolučně blízcí příbuzní dnešního člověka mohli teoreticky přežít i dodnes.

Jistě, potýkali by se s neustálým nedostatkem potravy, sužovalo by je mrazivé počasí a jejich populace by měla asi jen omezené možnosti rozrůstání, kvůli vzájemné příbuznosti členů tlupy. Měli by však i mnohé nemilosrdné protivníky.

Největším nepřítelem neandrtálců, a možná právě i mongolských almasů, kupodivu nikdy nebyly hladové šelmy, ale Homo sapiens sapiens – člověk rozumný, který si vylepšoval svůj jídelníček svými polodivokými příbuznými!

Nic neobvyklého

Jméno almas pochází z tureckého almaslar, což je označení pro divoké podivínské samotáře žijící v horách. Není divu, že první popisky čerstvých kosterních pozůstatků podivných „pralidí“ pocházejí od učenců z doby rozkvětu Osmanské říše.

Název se ujal i v Pákistánu, kde pastevci několikrát pozorovali podivné osamocené postavy zarostlých mužů, ploužících se bez cíle údolími hor. I tito pastevci ale shodně popisují almase jako „podobného člověku“, nikoliv velké opici typu yettiho.

V tradičním vyprávění se předává i to o divokých lidech, almasech, kontinuálně napříč staletími, prakticky bez odchylek v popisu. Lidé se mohou mýlit, přehánět a obohacovat své historky, když spatří něco výjimečného.

Ovšem všichni tito očití svědkové nepopisují pro ně nic neobvyklého, jen tvora, kterého běžně znají.

Nikoho nezajímá

V roce 1430 vzniká první skutečně „badatelský“ záznam. Německý cestovatel a spisovatel Johann Schiltberger (1380–asi 1440) se poněkud nedobrovolně stává zajatcem na dvoře mongolského chána (vládce).

Dobrodruh, jenž jako první popsal existenci koně Převalského, se má údajně sejít s několika almasy, již jsou drženi v klecích v soukromé zoo svého věznitele. Přetisk jeho práce vychází v roce 1603 a je dodnes uložen v mnichovském archivu.

Evropa však má tou dobou úplně jiné starosti, a tak se o divoké lidi z dalekého východu nikdo nestará.