Norsko ukrývá možná až překvapivě velké množství záhad, které nedají spát vědcům ani amatérským badatelům.

Mezi ta největší tajemství patří i podivná světla objevující se už po desetiletí nad malebným údolím Hessdalen. Jde o nějaký přírodní jev? Nebo se na místě prohánějí mimozemšťané?

Hessdalenské údolí je skutečně krajem, kde lišky dávají dobrou noc. Do pořádné civilizace – konkrétně do města Trondheim – je to dobrých 120 kilometrů a v blízkosti se tak nachází pouze vesnička Hessdalen, náležející oficiálně pod o trochu větší obec Holtalen.

Lidí v patnáct kilometrů dlouhém údolí žije jen něco přes stovku, a je to život pomalý a velmi klidný. Tedy pokud se zrovna na nebi neodehrává barevné divadlo.

Všechno to začíná ve 40. letech minulého století. Lidé ze zdejších usedlostí se jednoho večera jako obvykle chystají ke spánku, když vtom se za okny na malou chvíli rozsvítí neznámé světlo.

Všichni začínají vyhlížet ven a spatří přehlídku fascinujících světelných koulí, které se v náhodných intervalech objevují na obloze a následně zase mizí. Začíná snad největší norská záhada, kterou se nepodařilo rozluštit dodnes. Co ten podivuhodný jev způsobuje?

Trvá to desítky let

Ačkoliv historie zvláštního jevu v norském údolí začíná opravdu už ve 40. letech, dlouhou dobu o tom prakticky nikdo neví a nikdo se o to moc nezajímá. Světla se objevují jen zřídka, rychle mizí a většina obyvatel nad tím nakonec jen pokrčí rameny.

Do povědomí širší veřejnosti se dostávají až v roce 1981, kdy se jev objevuje ve skutečně nebývalé síle. Vyděšení vesničané sledují, jak se po obloze prohánějí světelné koule různé velikosti, svítivosti i s různým chováním, a to ve dne i v noci.

Většina z nich má jasně bílou, žlutou nebo červenou barvu, čas od času ale zazáří i oranžově, nebo dokonce zeleně. Svědci navíc mluví o tom, že některá se objevovala těsně nad obzorem, zatímco jiná byla spatřena, jak se prohání nad vrcholky nedalekých hor.

I pohyb se různí. Některé světelné koule se jen tak vznášejí ve vzduchu, jiné létají prudkou rychlostí, zrychlují a zase zpomalují.

Pokaždé jiná

Právě různorodost fenoménu a jeho opakování je tím, co badatele dodnes fascinuje nejvíc.

Světla totiž opravdu nepřipomínala a nepřipomínají nic, co bychom znali z jiných míst nebo z vyprávění o klasickém UFO. Ostatně i to, že některé koule prakticky okamžitě zmizely, zatímco jiné vydržely viset na obloze i dvě hodiny, naznačuje, že jde o něco velmi zvláštního.

Někteří svědci navíc popisovali podivné chování světel. Občas se koule údajně přibližovaly k lidem, aby se následně zase vzdálily.

Jiné se cíleně stojícím lidem vyhýbaly a létaly kolem. Několik hlášení od lidí, kteří vše spatřili z blízkosti, dokonce obsahují zmínky o kovových objektech, které světlo vydávají. „Ať už to bylo jakkoliv, světla se v jednu dobu objevovala opravdu často.

Ve svém maximu to bylo klidně 15 až 20krát týdně, což už místní velmi děsilo,“ upřesňuje americký záhadolog Brent Swancer.

Světla jako pyramida

V letech 1981–1984 se z hessdalenského jevu stává skutečný fenomén, o kterém informují nejen norská média. Na místo se tak brzy vydávají nejen všemožní hledači zajímavostí a výzkumníci UFO, ale i seriózní vědci.

Ti tam v roce 1983 zahajují terénní zkoumání, během kterého je zaevidováno na 53 výskytů těchto světel. Vysvětlení však nepřichází.

Jisté je podle vědců pouze to, že nejde o žádný známý meteorologický jev, jako je například skřítek – tedy nadoblačný blesk červené barvy, který se zpravidla vyskytuje nad bouřkovými mraky. Ani další léta nepřinášejí rozuzlení.

Místo toho přichází v letech 1997–1998 další série pozorování, během které se podaří zachytit i skutečně zvláštní světla v bizarním tvaru pyramidy, poskakující nahoru a dolů.

Toho roku ještě badatelé nainstalují v oblasti automatickou pozorovací stanici, která v dalších letech potvrdí, že k jevu stále dochází.

Co to způsobuje?

Počet teorií o tom, jakého původu tato světla jsou, je dnes už obrovský. Vůbec nejčastěji se hovoří o tom, že vše nějakým způsobem souvisí s prvky, které se nacházejí v tamní přírodě.

Část vědců se například domnívá, že světla vznikají spalováním vodíku, kyslíku a sodíku, k čemuž dopomáhají velké usazeniny vzácného kovu zvaného skandium, který se v oblasti vyskytuje.

Další teorie pak pracuje s možností, že je za vším elektrický náboj hromadící se v některých horninách a materiálech – třeba v křemenech, v křišťálu, kterého se ve zdejších horách také nachází dost, nebo dokonce v kosterních pozůstatcích a fosiliích.

Jenže mnozí kritici těchto tezí upozorňují: Pokud by něco z toho byla pravda, podobný jev bychom museli vídat i na jiných místech planety.

Údolí jako baterie?

A u skandia nebo křišťálu v případě teorií o Hessdalenských světlech nezůstaneme. Po stopách záhady se v minulých letech vydal také uznávaný italský vědec Jader Monari z římského Ústavu radiové astronomie.

Nakonec přišel s teorií, že skály a řeka v údolí obsahují abnormální množství zinku a železa. Celá oblast tak podle něj může fungovat jako jakási přírodní baterie.

Dokládat to má podle něj experiment, kdy posbíral na místě kameny, které následně máchal v říčním sedimentu. Mezi kameny podle něj začala proudit tak silná elektřina, že by to mohlo rozsvítit lampu. Může mít nakonec záhada nějaké takové vysvětlení?

Nebo mají pravdu ti, podle kterých se podaří zjistit víc až v okamžiku, kdy se naše znalosti fyziky výrazně posunou?

UFO, či přízraky?

Navzdory mnoha experimentům a výzkumům stále neexistují jasné důkazy, které by jev dokázaly popsat a vysvětlit. Na scénu tak přichází mnoho

alternativních teorií. Ta nejuměřenější pracuje s možností, že by světla mohla být ve skutečnosti kulovými blesky, které jsou samy o sobě také tak trochu záhadou, kdy není zcela jasné, jak vznikají a jakým způsobem se chovají.

Nemálo lidí pak jednoduše věří, že je vše ve skutečnosti dílem nějakého mimozemského zásahu.

V oblasti by mohla údajně působit mimozemská vesmírná plavidla, jejichž pohon či maskování se projevuje právě takovými světly.

Ve hře je také možnost, že se na místě nachází nějaká skutečně pozoruhodná anomálie – možná časoprostorová trhlina nebo brána do paralelních světů.

Objevuje se i názor, že jde ve skutečnosti o místo, kde se náš svět přibližuje nějakému jinému, což vytváří tření projevující se světelnými efekty. Nebo jsou snad světla nějakými duchy a přízraky, které se snaží dostat do jiné sféry existence?

Světla z Marfy

Hessdalenská světla jsou nepochybně nejslavnější a nejvýraznější světelnou záhadou planety. Není však jediná. Své tajemství mají i v západotexaském městě Marfa. I v blízkosti Marfy se objevují tajemné zářící koule. Tady je poprvé lidé spatřili dokonce před více než 130 lety.

Podle očitých svědků jsou světla velká většinou jako fotbalový míč. Mohou mít různou barvu a i jejich chování je různé – někdy jen tak visí ve vzduchu, jindy se zase neuvěřitelně rychle pohybují po obloze.

Zatímco indiáni z oblasti světla už kdysi považovali za padlé hvězdy, dnešní vědci hovoří – podobně jako u hessdalenského jevu – o přírodní záhadě. Mohlo by prý jít o světélkování plynu nebo o reakci s nějakým elektropozitivním prvkem.

Pokud bychom tomu věřili, jak si ale potom vysvětlit fakt, že se některé koule chovají zdánlivě inteligentně?