Víra v čarodějnice a strach z nich jsou nejspíš staré jak lidstvo samo. Už v Bibli se dočteme: „Čarodějnici nedáš živu býti“ (Exodus 22:18,19).

Ještě v dobách před Kristem považují staří Římané či Germáni čarodějnictví za jeden z nejhorších zločinů a čarodějnice usmrcují ohněm nebo vodou.

Až do 15. století jsou však procesy s čarodějnicemi jen ojedinělé a málokdy dojde k trestu smrti. Zlom přichází až koncem 15. století s vydáním knihy Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice).

Především katolická, ale i protestantská církev se pouští do nesmlouvavého boje se silami zla.

Nejhůře na tom bylo Španělsko, Německo, Francie, Švýcarsko či Nizozemí, kde bylo popraveno (upáleno, sťato, oběšeno či umučeno) nejvíce žen.

Hon na čarodějnice se ale šíří i mimo Evropu a zasáhne Severní i Jižní Ameriku a v Africe přežívá víra v čarodějnice ještě dnes.

MILIONOVÉ ŠÍLENSTVÍ?

Naopak ve skandinávských zemích jsou čarodějnice relativně v klidu.

I když například ve Švédsku v kraji Dalarna bylo v roce 1669 při jednom procesu upáleno 50 žen a 15 dětí. Šlo však zřejmě jen o výjimečný případ.

Podle oficiálních zpráv mělo být mezi lety 1484–1728 odsouzeno k trestu smrti za čarodějnictví více než 300 000 lidí.

Britská antropoložka Margaret Murray (1863–1963), která se specializuje právě na historické čarodějnické procesy, se ovšem domnívá, že celkový počet obětí čarodějnického šílenství mohl dosahovat až několika milionů!

V roce 2000 se sice tehdejší papež Jan Pavel II. (vl. jm. Karol J. Wojtyla, 1920–2005) omluvil za počínání inkvizice při čarodějnických procesech, přesný počet obětí ale zřejmě neznal ani on.