Při slově hypnóza se mnoha lidem vybaví představa uhrančivého podivína, který se snaží upoutat naši pozornost pomocí kyvadla a démonicky vypoulených očí. Nic z toho však neplatí.

„První zmínky o hypnóze pocházejí ze 4. tisícletí před naším letopočtem. Sumerové žijící v oblasti Eufratu a Tigridu zaznamenali klínopisnými nápisy svoje poznatky o hypnóze, které se příliš neliší od toho, jak chápeme hypnózu nyní. Je z nich patrné, že hypnózu znali a dovedli ji používat,“ říká PhDr. Zíka.

Hypnózu už pravděpodobně provozují i staří Řekové. Z řečtiny totiž pochází termín hypnos neboli spánek. Ve skutečnosti ale hypnóza spánkem není.

Tento mýtus vzniká pravděpodobně díky somnambulním jedincům (náměsíčníkům), kteří skutečně během hypnózy do stavu podobnému spánku upadají. Ale co je vlastně onen trans?

„Znáte jistě situaci, kdy pozorujete hrající si dítě nebo vás zaujalo sledování zajímavého sportovního utkání, filmu, případně vaši pozornost upoutalo něco, co se překvapivě objevilo ve vašem okolí. To vše jsou jevy, které můžeme označit jako pohlcení pozornosti. Stejné je to v transu,“ prozrazuje PhDr. Zíka.

Jinak řečeno v transu je jedinec ponořen do jednoho zážitku, kdežto v bdělém stavu přemisťuje svoji pozornost podle aktuálních podnětů.

STAČÍ LUSKNOUT PRSTY

Míra schopnosti nechat se zhypnotizovat (tzv. hypnabilita) u jednotlivých jedinců zůstává záhadou. Být hypnotickým somnabulem, tedy mít schopnost upadat do hypnózy velice snadno, může ale být velice ošidné.

Právě u těchto lidí lze přitom aplikovat onen známý krok, kdy v hypnóze může hypnotizér učinit pokyn, který později může vést k opětnému velice rychlému upadnutí do transu.

„Může jít o pouhé lusknutí prsty. Ti lidé, když to uslyší, tak jdou okamžitě do transu. Měl jsem takového známého, který tento signál dostal. Povídám mu: ‚Tak co, Karle?‘ A chystám se lusknout. On se bránil, ale do transu upadl ihned,“ vypráví humornou historku doktor Zíka.

Příklady následného „naprogramovaného“ chování po hypnóze (tzv. posthypnotické sugesce) jsou obecně pozoruhodné.

Pokusní jedinci například dostávají v hypnóze příkaz, aby po probuzení z hypnózy dýchali při čtení každé sudé stránky dvakrát rychleji a při čtení každé liché stránky naopak dvakrát pomaleji než obvykle.

Pozdější kontrolní měření potvrzují, že testované subjekty i po ukončení hypnózy dýchají přerývaně, jak jim bylo vsugerováno, aniž by to mohli nějak vědomě ovlivnit. Může tak hypnotizér během transu „naprogramovat“ hypnotizovaného člověka k čemukoliv?