Skip to content

Jak odlišné kultury pečují o zesnulé

Svým předkům vděčíme za to, že jsme se vůbec narodili, i za prostředí, které pro nás vytvořili. Zatímco my si vystavíme jejich černobílé fotografie na poličku, některé domorodé kmeny si doma nechají rovnou celá jejich těla.

A pořádně vyuzená!

V našich končinách není dvakrát obvyklé uchovávat si popel našich blízkých v urně doma a mít ji pěkně vystavenou. Také nechat si z popela zesnulého vyrobit drahokam a zasadit si jej do prstenu je stále poměrně neobvyklé.

O to větší šok mohou způsobit zvyky z jiných konců světa. Přístup ke smrti je zde značně odlišný od toho „západního“. Zejména u guinejských domorodců totiž smrt mnoho neznamená.

Kořist pro děti

Mladý domorodý muž ostražitě prochází mezi povislými liánami a při sebemenším šramocení ztuhne, než se vydá hustým porostem dál. Po jednom z bojů s nepřáteli zůstává osamocený v pralese. Jeho instinkty však nejsou dokonale vytříbené, a tak si nevšimne skupinky protivníků, která je mu již notnou dobu v patách.

V jednu chvíli se vyhýbá blátu. Jeho pozornost poleví – a to se mu stane osudným. Dva nejsilnější muži konkurenčního kmene ho svázaného odnášejí triumfálně do své vesnice, aby ho věnovali dětem na hraní.

U nás podobný výjev uvidíte spíše ve strašidelném zámku, ale někde je realitou.
Komu patří válečníkova síla?

Hra v podání dětí kmenů Kukukuku z Nové Guineje ale není ničím pro citlivé povahy. Do mladého domorodce s přeraženýma nohama se strefují ostrými kameny, zatímco jejich rodiče připravují jámu na pečení.

Bitva v pralese je sice vyhraná, ale padl i jeden vlastní bojovník. Vítěznou slavnost a pojídání nepřítele tak musí na druhý den vystřídat i smuteční obřad. Chlapci z vesnice se jeden den radují z nejsvalnatějších částí mladíkova těla a věří, že s každým soustem nabývají jeho sílu, ráno druhého dne už propadají zármutku.

Truchlení v blátě

Vesnicí se line hustý dým a nářek. Rodina zemřelého drží přísný smutek. Svá těla zaplňují hlubokými zářezy do kůže a brzy se od hlavy až k patě potřou blátem. Všechny bolestivé procedury podstupují, aby projevili sounáležitost se zemřelým i svůj zármutek.

Přitom však s mrtvým příbuzným zacházejí, jako by byl stále naživu. Rodina drží tělo nad ohněm, dokud kouř nevysaje vlhkost a nesplní svou antibakteriální úlohu.

Vystavili byste si takto třeba zesnulého strýčka?
Nejsnazší cesta ven

Aby vydrželo vyuzené tělo co nejdéle bez známek rozkladu, je nutné z něj nejprve odstranit všechny vnitřnosti. Nejsnazší cesta, jak zbavit mrtvolu orgánů, je ta anální. Poté je mrtvé tělo potřené kokosovým olejem zabaleno do banánových listů a položeno na síto nad plamen.

Vykuřování trvá dlouhé tři týdny v domě, kde zesnulý bojovník žil. Dokud není mrtvola připravena k umístění do bambusového koše, aby bděla nad vesnicí, pozůstalí setrvají v období smutku.

Pojď s námi na výpravu

Také na druhé straně ostrova probíhá smuteční obřad za zemřelé v boji. I zde vesničané věří, že vyuzený příbuzný stále přebývá ve svém těle. Mrtví lidé tu nejsou jen vystaveni, aby měli přehled o nejbližším okolí, ale neubírá se jim ani právo na účast při výpravách.

Dokud se těla mrtvého nedotkne hniloba, podle domorodého přesvědčení vidí a vnímá veškeré okolní dění.

Stále součástí rodiny

Zatímco mrtvá těla sídlí ve svých příbytcích a mají díky tomu možnost sledovat, jak rostou jejich děti a vnoučata, pozůstalí odnesou jejich vnitřnosti do jeskyně nebo na svah kopce. I přesto jsou mrtví stále plnohodnotnou součástí života vesničanů.

Ti s mumiemi v rodinném kruhu diskutují a servírují jim pokrmy, jako by je smrt nikdy neodnesla.

Co kultura, to jiný přístup k mrtvým.
Hlava nad zemí

Některé kmeny Nové Guineje si ale na život s mrtvými po boku nepotrpí. Své zesnulé nejprve natřou tukem, potom je vyzdobí malými mušlemi, aby je mohli uprostřed vesnice vystavit na pohřební nosítka. I v tomto případě se pozůstalí pomažou blátem, ale jejich kontakt s mrtvým blízkým je ještě intimnější.

Uchopí jej za ruce a propadnou hlasitému nářku. To proto, aby duchu zemřelého ukázali svůj zármutek. Když putuje nebožtíkovo tělo pod zem v poloze tureckého sedu, na povrch vykukuje místo náhrobku jen jeho hlava.

Věří v převtělování

Ani víra v reinkarnaci není u přírodních národů výjimkou. V Oceánii najdete kmen Kuman, který je přesvědčený, že příští život se odvíjí od skutků, které člověk vykoná v životě současném. Pokud tedy příslušník kmene činí dobro, vrátí se v budoucnu v nějaké vyšší formě.

Pokud je ovšem zlý, nečeká jej lepší vyhlídka než zrození v podobě prasete. Obraz dobra však znamená pro tento přírodní národ něco jiného než v naší civilizaci a taková vražda zde ani není považována za zločin.

Křesťanství má svou moc

Přesto i tak silně vžité zvyklosti, jako je rituální vyuzení mrtvých těl, se postupem času z folkloru vytrácejí. Vlivem křesťanství a moderní civilizace už život s mrtvolami mnohdy nahrazuje klasický pohřeb do země.

Přesto lze najít ještě řadu vesnic, kupříkladu vísku Aseki, která je lemována bambusovými košíky s mrtvolami vytvářející prapodivnou galerii a atrakci pro turisty.

Dáte si pivo? Z kostí!

Jedni pojídají své nepřátele, aby získali jejich sílu, jiní se zase krmí vlastními příbuznými a přáteli pro vyjádření své úcty i zahnání zlých duchů. Takzvaný endokanibalismus je zakořeněný u domorodců australských, ale i u jihoamerických indiánů.

Příslušníci jihoamerického kmene Cocomas se s pozůstatky svých blízkých nehodlají rozloučit jen tak. Zužitkují je do posledního kousku. Maso, které upečené snědí, důkladně odstraní z kostí, z nichž umelou prášek na výrobu vlastního piva.

Pivo z kostí, to by ani českého pivaře nenapadlo!
Rodina dostane jen tuk

Že jsou tyto zvyky nechutné? Nám to tak sice připadat může, ale pro indiány má pojídání mrtvých hluboký význam. Jsou si jisti, že pro zemřelé je mnohem přijatelnější a důstojnější, když se ocitnou v útrobách své rodiny a svých přátel než jako tlející mrtvola ve špinavé zemi.

Pro takové australské domorodce z okolí Queenslandu je možnost zakousnout se do příslušníka kmene obrovská čest! Té se také dostává jen těm nejvýše postaveným. Na příbuzné pak ze zemřelého zbude jen tuk.

Šéfkuchař doporučuje…

Jaké existují další tipy na servírování mrtvých příbuzných? Způsoby se mění od kmene ke kmeni. Mrtvola se nechává usušit, aby lépe prošla žehem. Popel si pak domorodci smíchají s ovocem, ideálně s kaší z banánu, a během okázalé slavnosti jej spořádají.

Do žaludku ale nepatří za každých okolností každý zemřelý příbuzný. Často rodiče jedí své děti, manžel manželku nebo třeba sestra bratra.

Lidské maso, to je dobrota

Kromě vznešených důvodů a víry má však kanibalismus i endokanibalismus u domorodců své prozaičtější vysvětlení. Dokud není kanibalismus ve 20. století těžce potírán, lidské maso nebo obsah lebky představuje zkrátka pochutinu.

Dnes, s rozpínající se západní kulturou, ale začíná být pojídání mrtvol nutností. Domorodci mají prostě hlad.

Ingrid Tůmová

Foto: PX FUEL
AKTUÁLNÍ VYDÁNÍ
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky magie Zobrazit více …

Nenechte si ujít další zajímavé články