V zimě roku 1984 začaly ve Špindlerově Mlýně stavební aktivity, jejichž oficiálním cílem byla výstavba nového hotelového zařízení. Na svahu hory Medvědín však mělo vzniknout ještě „něco“, co bylo další roky přísně utajováno.
Jednalo se o obří protiatomový kryt, který měl sloužit pro tehdejší politickou elitu.
Podzemní kryt ve Špindlerově Mlýně měl kapacitu 550 osob. Jeho projekt byl vypracován již na počátku osmdesátých let dvacátého století. Formálně patřil do kompetence Generálního štábu Československé lidové armády.
Kryt se nacházel pod stavbou hotelu, který řídilo Ministerstvo hospodářství ČSSR a Státní plánovací komise.
Komplex povrchového objektu i jeho podzemní části měly ambice stát se místem konání důležitých politicko-vojenských summitů nejen v rámci tehdejšího Československa, ale i v kontextu zemí Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci.
„Záchranná archa“
Stoupám směrem od parkoviště Hromovka a nějak mi to do kopce „nešlape“. Jistě, na vině je den strávený sportováním na svahu i nedávná změna času, která mi ubrala spánku před jarní lyžovačkou. Ale to není všechno.
Mám kapsy plné všeho možného… Problém ale je, že tyhle kapsy nejdou vysypat, obsah protřídit a pěkně spořádaně nechat v nejbližších barevných kontejnerech.
Najednou si uvědomuji, že si nesu nejen brašnu s fotoaparátem, ale i náklad různých vzpomínek, střípků vět a slov, které mi, kdoví proč, zůstaly v paměti. Teď se tahle nevinná rezidua paměti přeměňují do strašidelné podoby.
Hrbí mi ramena, trhají mi váhou kapsy, těžknou mi po nich nohy. Když totiž těmto myšlenkám dopřejete živný roztok z informací dnešních dnů, vyroste z nich cosi temného. Přitom se to k okolí nehodí. Každý přeci ví, že ve Špindlerově Mlýně, překrásně je v zimě…
Pak mi najednou došlo, co se to dere z hlubin podvědomí, co mě užírá, kazí náladu při téhle krkonošské osvětové procházce. Lyžování ve Špindlerově Mlýně mi totiž vždy připomnělo jednu skladbu Ivana Mládka.
Snad mi bard těch mnoha písničkových hitů promine, že spojuji jeho nevinný text s tak chmurnými vizemi. V písničce jde o psaní pohlednic ve společenské místnosti, pěkně v teple, ruce a nohy u kamen. Stačí ale přidat do jedné věty jedno jediné slovo a jednu jedinou spojku. S nadsázkou plnou kruté ironie to výstižně popíše cíl této reportáže.
Ano, ve Špindlerově Mlýně, překrásně je i v jaderné zimě, když je zákaz vycházení… Někdo si právě toto kdysi myslel, když rozhodl vybudovat tajnou „špindlerovskou záchrannou archu“, podzemní kryt, který by vyvoleným dal šanci přežít, když už ne přímo jadernou zimu, tak alespoň první její radioaktivní vločky. Jsem na místě, stojím u jeho bran.
Z recepce do podzemí
Na počátku devadesátých let minulého století byl vládní hotel na svazích Medvědína předmětem privatizace. Jako „bonus“ k povrchovému objektu získal nový majitel i rozsáhlý podzemní kryt. Nynější Harmony Club Hotel má čtyři hvězdičky.
Tomu odpovídá i profesionální a příjemná recepce, kde poněkud kostrbatě vysvětluji, že bych rád ten protiatomový bunkr. Jistě, že ne s polopenzí, ani nebude nutné jednolůžko. Rovněž netrvám na vlastní dekontaminační sprše na pokoji.
Rozumějte, přeci jen jsem poprvé v hotelové recepci a ptám se na bunkr, který by měl odolat dokonce i výbuchu menší jaderné zbraně s epicentrem výbuchu vzdáleným něco přes čtyři sta metrů. Byl jsem pochopen správně a odeslán do podzemí, kde se u wellness vstupu prý dále poptám, kudy do bunkru…
Expozice „bunkr“
Podzemní protiatomový kryt je stále součástí hotelu. Nyní již jako zajímavá a zdařilá muzejní expozice. Pravdou je, že otevřením jejich dveří, vstupujete do jiného světa. Informační panely vás zároveň upozorňují, že expozice zahrnuje pouze jednu desetinu celkové plochy kdysi přísně tajných podzemních prostor.
Ve zbytku nyní naleznete ryze civilní hotelové zázemí typu kinosálu, místnosti pro stolní tenis, bowlingové dráhy, golfového simulátoru a sportovní střelnice. Tady ovšem vládne duch časů minulých. Protiatomový kryt je zde představen prostřednictvím armádní centrály, ošetřovny, ubytovacích prostor, technického zázemí.
Bunkr měl být zcela soběstačný. Nechyběl tak dieselový agregát, zásoby nafty i pitné vody. U povrchového objektu se měl nacházet i heliport. Vstupy do podzemního krytu byly původně dva. Jeden umožňoval vstup do podzemí v situaci, kdy by nebyly nasazeny jaderné, chemické či bakteriologické zbraně.
Stačilo vstoupit a rychle zavřít pancéřové dveře. Pokud by ovšem byly nasazeny zbraně hromadného ničení, bylo nutné nejprve podstoupit dekontaminaci. Podzemní kryt disponoval samozřejmě všemi nezbytnými přístroji a čidly, které zjišťovaly i přítomnost a množství oxidu uhelnatého a oxidu uhličitého ve všech prostorách, aby byly pro ukryté co nejdéle zajištěny podmínky slučitelné se životem.
Čas předpokládaného zcela autonomního fungování podzemního krytu však zdaleka nebyl nekonečný. V roce 1989 se hovořilo o sedmdesáti dvou hodinách. Limitem byly zásoby vody, potravin a zdrojů energie. Nutno však zdůraznit, že by to bylo v případě dosažení maximální kapacity 550 ukrytých osob.
Na straně druhé by podzemní úkryt dokázal odolat tlakové vlně po výbuchu jaderné bomby o síle 40 kilotun TNT (jaderná puma vybuchlá v roce 1945 nad japonskou Hirošimou měl sílu 15 kilotun TNT). Ukrytí lidé by přečkali i další doprovodné jevy provázející jadernou apokalypsu, ať už šlo o seismické otřesy, radioaktivní zamoření, plošný požár. Účinné filtry a vzduchotechnika by si poradily i s biologickými a chemickými zbraněmi.
Epilog
S jistou úlevou jsem se vrátil z podzemí do jarem vonícího krkonošského soumraku. Dolů na parkoviště Hromovky si v symbolických kapsách vzpomínek odnesu závěrečnou větu z informačního panelu podzemní expozice.
Říká se v ní cosi o přání, aby tyto podzemní prostory zůstaly navždy už jen historickou muzejní expozicí.
Ve Špindlerově Mlýně, tam překrásně je v zimě. Tečka a dost! Žádné zimy ani zákazy vycházení. Až budu ale ze Špindlu odjíždět, rádio v autě si raději pustím až na cestě daleko za Vrchlabím.
