Císař Rudolf II. (1552–1612) byl dozajista velmi vrtošivou postavou. Trpěl nesmírnými psychickými problémy, které jeho okolí významně pomáhaly v manipulaci s jeho osobou.

Oproti svému prvorozenému nemanželskému synovi Juliu Caesarovi d’Austria (1586–1609) byl ale učiněným beránkem a racionálně uvažujícím státníkem. Julius po otci zřejmě zdědil maniodepresivní psychózu, která se v rodu Habsburků vyskytovala často.

Kromě této nevyléčitelné duševní choroby ale Julius trpěl ještě dalšími symptomy poukazujícími na vrozené šílenství a sexuální deviaci.

NAPRAVIT SE HO SNAŽÍ V KLÁŠTEŘE

V roce 1606 zabil svého sluhu, proto byl poslán do rakouského kláštera v Gamingu, aby se řeholníci pokusili o jeho nápravu. Mírné zlepšení jeho stavu pak dovolilo přesun mladého d´Austria do Českého Krumlova.

I zde ale svým excentrickým jednáním tropil zlo a nepřístojnosti, a to včetně těch nejhorších zločinů. Ten nejhorší spáchal 17. února 1608, kdy brutálně zavraždil patnáctiletou dceru místního lazebníka Markétu Pichlerovou, jejíž tělo navíc zohavil.

Jeho nelidskému řádění byla učiněna přítrž o rok později, kdy umírá na zdravotní komplikace.

NEMOC NEBO ĎÁBEL?

Podle určitých spekulací ale mohl být Julius Caesar d’Austria posedlý ďáblem a nikoliv stižen rodovou psychickou nemocí.

„25. junii, v noci na pátek, Julius, ten pankart, levobočník a tyran na Krumlově, vězněn jsa na zámku pod Pelikánovými pokoji, byv na záchodě dlouho, padna, duši pustil. Rarášek ho udávil!“ píše kronikář Václav Břežan (asi 1568–1618).

Odkazuje tak český kronikář k nemoci, snad úplavici, jež tyrana skolila, anebo mluví přímo o ďáblu, který si hříšníka vzal?

Autor: Zdeněk Pospíšil