Česká pohádka vypadá jako svět kouzel, kde čert nakonec prohraje, vodník sedí na vrbě a čarodějnice míchá lektvar v chaloupce na kuří nožce. Jenže pod dětským příběhem se často ukrývá mnohem starší vrstva lidových představ.

Tyto bytosti vznikají v době, kdy les, voda, noc i polední žár představují skutečné nebezpečí. Člověk si pro neznámé síly vytváří tváře.

Dnešní vodník s fajfkou, hrníčky a zelenými vlasy působí téměř sympaticky. Ve starších pověstech ale rozhodně není neškodným sousedem od rybníka. Je to bytost spojená s vodou, která může člověka stáhnout pod hladinu.

Karel Jaromír Erben ve svých poznámkách ke Kytici zachycuje lidovou představu vodníka jako bytosti, která shromažďuje duše utopených pod převrácenými hrníčky.

Dokonce vysvětluje, že právě bubliny unikající z hlubiny mohou být jedním z důvodů, proč taková představa vzniká. Je tu ještě jedna záhada: vodník není výhradně český. Podobné vodní bytosti se objevují v širším slovanském folkloru.

Příběh tak pravděpodobně vyrůstá z velmi prosté lidské zkušenosti, voda je krásná, ale nebezpečná a její hlubina ukrývá to, co člověk nevidí.

Když zvoní poledne

Pak je tu polednice. Dnes ji známe především díky Erbenovi, ale samotná představa je starší. Erben ve svých poznámkách uvádí, že lidové podání zná zlé bytosti působící právě v době poledne a nazývá je polednicemi, poludnicemi nebo také divými ženami.

V horkém letním dni tedy člověk raději nevyráží do polí a lesů. Proč právě poledne? Tajemství možná spočívá v každodenní zkušenosti.

Největší vedro, únava, ostré světlo, rozpálená pole a změněné vnímání vytvářejí dokonalou kulisu pro příběh o bytosti, která číhá někde za mezí. Erben z této lidové představy vytvoří jednu z nejděsivějších balad české literatury.

Jeho polednice už není jen varováním před pobytem venku, stává se zosobněním strachu, který může člověk přivolat jediným slovem.

Čert, čarodějnice a další obyvatelé temného světa

Čert má trochu jiný původ. Do českých příběhů vstupuje silně pod vlivem křesťanské představy ďábla, ale lidová kultura si ho rychle přetváří podle svého. Z děsivého pokušitele se postupně stává také neohrabaný pekelník, kterého může přelstít chytrý člověk.

Právě pohádka tak obrací původně hrozivou postavu naruby. Podobně se proměňují i čarodějnice, divoženky nebo tajemní lesní tvorové. Některé mají kořeny ve starších představách o nadpřirozených bytostech, jiné vznikají jako pohádkové zpracování skutečných obav.

Les není jen kulisa, ale prostor, kde člověk ztrácí kontrolu. Voda skrývá hlubinu. Noc zakrývá nebezpečí. A poledne dokáže proměnit známou krajinu v rozpálenou pustinu. Možná proto české pohádkové bytosti přežívají dodnes.

Nemusíme věřit, že vodník skutečně sedí na hrázi nebo že polednice klepe na dveře.

Stačí vstoupit za soumraku do lesa, zaslechnout prasknutí větve a na okamžik pochopit, proč si naši předkové vytvořili svět plný bytostí, které číhají právě tam, kam lidské oko nedohlédne.