Skip to content

Krvácející rány: Zázrak nebo podvod?

Stigmata a sochy či obrazy, z nichž stékají krůpěje krve nebo slz, fascinují lidi po celém světě odpradávna. Existuje spousta těch, kteří podobné úkazy považují za podvod, jsou však i tací, kteří se nad nimi hluboce zamýšlejí a kterým do velké míry ovlivňují život. Kdo nebo co zmíněné prazvláštní jevy způsobuje? Skutečně se mohou na lidském těle zničehonic objevovat stigmata? A opravdu mohou sochy nebo obrazy „plakat“?

Píše se rok 1901 a je čtvrtek jako každý jiný. Třiadvacetiletá ITALKA GEMMA GALGANI (1878 – 1903) se modlí před velkým krucifixem. Náhle má vidění, které podstatně mění její život. Údajně se v něm ztotožňuje s Ježíšovým utrpením a v extázi prožívá všechna jeho muka způsobená ranami karabáčem. Když ji macecha nachází ve světnici, má Gemma šaty, paže a záda celé zkrvavené, jako by opravdu dostala několik ran karabáčem. Od té doby se u ní až do její smrti v roce 1903 tato stigmata pravidelně každý čtvrtek opakují. GERMANO DI STANISLAO (*1850), autor jejího životopisu, později popisuje, jak se jí vždy na začátku extáze objevovaly rány na zádech a postupně červenaly. Rány měla prý dokonce i na obou rukou! „Pod pokožkou vznikla v mase trhlina, která se pomalu otevřela. Po krátké době praskla i kůže a na dívčiných rukou se objevily hluboké rány až do živého masa,“ píše Stanislao. Rány jsou podle něj údajně tak hluboké, že procházejí celou paží a jsou plné čerstvé i zaschlé krve. Každý týden se objevují někde jinde na těle. Do pátku se však vždy zavírají a v neděli po nich zůstává už jen bledá jizva. Jak je to možné?

Tereza Neumann z německého Konnersreuthu trpěla stigmaty 35 let. Nemohla kvůli nim dokonce takřka nic jíst ani pít a krev jí tekla nejen z rukou nebo nohou, ale dokonce i z očí!

VÝMYSL? ASI TĚŽKO!

Ačkoli se tomu nevěřící často smějí, fenomén stigmat pravděpodobně existuje. Podobné případy jako u Gemmy Galgani (později svatořečené) se totiž vyskytují v hojném počtu, a proto je nelze pokládat za úplný výmysl. Většina údajů je sice v rukou katolické církve a jsou tedy ne zcela dostupné, ale lékaři mají i tak dostatek důkazů.

Navíc existuje i množství očitých svědků. Co pojem „stigmata“ vlastně znamená? Původně jde o vypálené znamení, které se už v anti
ce vypaluje zločincům a otrokům. V Bibli se pak mluví o tzv. „Kainově znamení“, které označuje Kaina jako již Bohem potrestaného
a vyhoštěného z lidské společnosti. V dnešním slova smyslu jde však o rány, které se zjevují na těle „postiženého“ člověka v místech, kde byl podle Bible zraněn Ježíš Kristus během ukřižování. Křesťané věří, že se mohou projevit u věřících, u nichž jsou podle tajemství křesťanské mystiky symbolem Kristových ran. Ty se tradičně shodují s ranami po hřebech na rukou (dlaních) a na nohou (kotnících) a s ranami po kopí v okolí žeber.

Existují však i jiná, tzv. doplňková stigmata – jsou to například stopy po karabáči na těle, rány na čele (způsobené jakoby trnovou korunou), záda ohnutá jako pod tíhou kříže a podobně.

NEBEZPEČÍ HROZÍ O SVÁTCÍCH

Z vědeckého pohledu jsou však lidská stigmata v rozporu s historickými fakty! Jak to? Neodpovídají totiž metodice, kterou – jak se dnes vědci domnívají – během ukřižování používali staří Římané. Ti totiž své oběti údajně přitloukali na kříž nikoli přes dlaně, ale mezi malé kůstky v zápěstí! Proč? Ukřižovaný za dlaně by totiž nevydržel vlastní váhu svého těla a z kříže by spadl. Do jaké míry jsou tedy stigmata pravá? Nejsou jen pouhým odrazem uměleckých představ ukřižování Krista na mnoha náboženských malbách? Někteří lékaři tvrdí, že autentická stigmata opravdu existují a že se od běžných poranění liší tím, že z nich teče čistá tepenná krev, a to bez známek nemoci. Tyto rány se v takových případech údajně objevují náhle a někdy se ani po letech nehojí, stále krvácejí a prý způsobují svým nositelům bolest, a to i přesto, že jsou pečlivě ošetřovány.

Většina stigmat se také v pravidelných časových intervalech objevuje znovu a znovu – například každé Velikonoce (nejčastěji na Velký pátek – pozn. red.) nebo během jiných církevních svátků.

MŮŽE ZA TO PSYCHICKÁ PORUCHA?

Mnozí věřící pokládají stigmata za jev výjimečný, ale u zbožných osob reálný. Lidé, u kterých se stigmata objevují, jsou uctíváni, někdy prý mají zázračné léčitelské či jasnovidecké schopnosti, nebo jsou dokonce pokládáni za svaté. Objevují se však i tací, kteří tvrdí, že v jejich přítomnosti krvácejí sochy svatých! A jaký je k tomuto tématu oficiální postoj katolické církve? Více než zdrženlivý! Že by se snad bála toho, že bude odhalen obrovský podvod? Nebo snad naopak jde o nějaké křesťanské tajemství? Podle pochybovačů za stigmaty stojí ve valné většině nějaká specifická duševní porucha jejich nositelů. Mezi takové případy patří ve své době například Španělka MAGDALENA DE LA CRUZ (1487 – 1560), která prý sama později přiznává, že se u ní jednalo o podvrh.

PĚTATŘICET LET BEZ JÍDLA

Vyskytují se ale i případy, které dodnes vědcům motají hlavu! Snad nejslavnější nositelkou stigmat ve 20. století je TEREZA NEUMANN (1898 – 1962) z německé vesničky Konnersreuth. Podobně jako Italka Gemma Galgani pochází z chudé rodiny, a dokud ji záhadná nemoc neodsuzuje k nečinnosti, vykonává podřadné práce. V roce 1926 má ale vidění. Poté její původní zdravotní potíže sice ustávají, ale na těle se jí objevují stigmata. Dalších 23 let se jí každý pátek valí krev z rukou, nohou, boku, z čela, a dokonce i z očí! Pokaždé ztrácí půl litru krve a její hmotnost se snižuje o 3 kilogramy. Ačkoli je pod stálou lékařskou kontrolou, nikdo jí nedokáže pomoci. Vždy, když ztrácí vědomí nebo upadá do extáze, ji lékaři důkladně vyšetřují. A ve svých záznamech popisují její rány, jako kdyby opravdu byly způsobeny hřeby! Spisovatel JOHANNES STEINER, který 5 let po Terezině smrti,
v roce 1967, vydává její životopis, v něm mimo jiné tvrdí, že nemohla 35 let – kromě hostie a vína – vzít do úst žádné jídlo ani pití. Tento neuvěřitelný fakt je údajně potvrzen i několika lékaři! Po roce 1930 Tereza už podle Steinera nic nevylučuje, její střevní systém degeneruje, ale i přes tento svůj zdravotní stav zůstává velmi aktivní, i když se její extáze a vidiny opakují až do její smrti v roce 1962.

U Itala Giorgia Bongiovanniho se krvavá stigmata objevila na boku a na rukou

MAJÍ JE I NEKATOLÍCI!

Mimořádný zájem vědců vzbuzuje počátkem 70. let 20. století také případ malé Američanky CLORETTY ROBINSON (*1962) z Oaklandu, u níž se stigmata objevují o Velikonocích 1972. Ačkoli ji v této době vyšetřují dva psychiatři, kteří ve svém pozdějším článku v americkém časopise General Psychiatry z května 1974 popisují, jak pod mikroskopem viděli prýštit z její hnědé ruky kapky krve, na žádný racionální důvod nepřicházejí. O pozoruhodný případ jde nejen proto, že se u Cloretty stigmata později už nikdy neobjevují, ale také proto, že byla historicky první nositelkou stigmat mezi nekatolíky! Co si o těchto dvou zmíněných případech máme myslet? Čím mohla být stigmata způsobena?

STOJÍ ZA STIGMATY HYSTERIE?

Z lékařského hlediska údajně může jít o hysterické projevy lidí, kteří jsou až fanaticky pobožní a díky této víře jsou schopni ovlivnit i svůj fyzický stav. Například vznik některých kožních projevů, jak je známo zejména u kožních alergií, souvisí s psychikou!

Problém je ale v tom, že takové změny bývají jen málo nápadné – většinou jde pouze o zarudnutí nebo krvavé kožní skvrnky (tzv. psychogenní purpuru – pozn. red.). Existují snad lidé, jejichž víra je tak silná, že si díky svému podvědomí opravdu přivodí stigmata, z nichž pryští krev?

EXPERTI: „NEJSPÍŠ JE TO PODVOD!“

Skeptičtí vědci výše zmíněnou domněnku odmítají a za daleko pravděpodobnější považují přirozený původ stigmat – tedy že jsou způsobena uměle. Očité svědky pak považují za oběti podvodu, smyslového klamu nebo zbožných přání. Argumentují tím, že v řadě případů už byla manipulace bezpečně prokázána a některé osoby se k podvodu přiznaly. Navíc upozorňují i na to, že „sebezraňování“ může být výrazem snahy těchto lidí o své zviditelnění nebo snahy jevit se jako osoba vyvolená Bohem k utrpení, aby tak připomněli Krista. Jakýmsi nepřímým důkazem umělého původu stigmat může být podle nich kromě jiného i to, že ještě nikdy nebyl pozorován okamžik jejich vzniku či vývoje, že jejich podoba bývá rozmanitá a že – jak se zmiňujeme výše – zřejmě neodpovídají ranám na Kristově těle.

NEJSLAVNĚJŠÍ STIGMATIK? SV. FRANTIŠEK!

Zajímavé také je, že v době před 13. stoletím nebyla stigmata nikdy zaznamenána, a to i přesto, že by to asi bylo mnohem pravděpodobnější než dnes po 2 tisíciletích. U koho se vlastně stigmata projevila poprvé? Obecně se má za to, že u svatého FRANTIŠKA Z ASSISI (1181 nebo 1182 – 1226) v roce 1224. Pravdou ale je, že se stigmata objevují už o 2 roky dříve u dvou Angličanů, kteří jsou však vzápětí upáleni na hranici jako kouzelníci. Několik desítek let před sv. Františkem se „stigmatizuje“ také MARIA Z OIGNES (1177 – 1213), ale později přiznává, že podvodně. V pozdějším středověku se osob se stigmaty objevuje už poměrně velké množství – mezi jinými například Italky KATEŘINA SIENSKÁ (+1380), KATEŘINA JANOVSKÁ (+1495) a KATEŘINA Z RICCI (+1590) nebo Holanďanka GERTRUDA Z OOSTEN (+1358). Každopádně případ sv. Františka z Assisi je nejznámější, ačkoli ho mnozí historikové považují za přehnaný a odmítají ho. Proč?

Protože legenda o sv. Františkovi praví, že z jeho stigmat, které má na rukou i nohou, zřetelně vyčuhují hřeby tak, že dokonce ani nemůže chodit! Proto, když umírá v italském Porciunkuli u Assisi, prý „vítá Paní Smrt“.

Ani stigmata, kterými po celý svůj život trpěl Otec Pio Forgione, se vědcům nikdy nepodařilo vysvětlit

OTEC PIO, FRANTIŠKŮV NÁSTUPCE?

Podobný osud jako sv. František má ve 20. století i kapucínský kněz, OTEC PIO FORGIONE (1887 – 1968), který velkou část svého života prožívá v italském klášteře San Giovanni de Rotondo. Od roku 1910 pociťuje nesnesitelnou bolest na 5 místech
těla, kde se posléze v roce 1918 náhle objevují stigmata – bolavé, mokvavé a krvácející okrouhlé rány na dlaních i hřbetech rukou a na nártech nohou. Ačkoli své bratry prosí, aby celou věc zachovali v tajnosti, zpráva o události se rozšiřuje rychlostí blesku. „Je to pro mě bolestivá tragédie,“ svěřuje se v roce 1922 v jednom dopise svému příteli. „Srdcem, rukama, nohama jako by mi pronikal meč – tak velká je bolest, kterou cítím.“

TAK TROCHU PŘECITLIVĚLÝ…

Stigmata má pak otec Pio po celý život. Pokaždé, když při mši zvedá oltářní svátost, upadá do extáze a z jeho ran se proudem řine krev. Pohybuje se jen velmi ztěžka a s bolestmi, a proto se snaží žít v ústraní a zakrývat si ruce. Na fotkách je vždy jen v tmavých rukavicích s ustřiženými prsty. Původ jeho stigmat se vědcům dodnes nedaří uspokojivě vysvětlit. Otec Pio je sice během svého života několika lékaři podroben zkoumání, a jeho obvazy na ranách jsou dokonce zapečetěny, ale mnich nikdy není pod nepřetržitým lékařským dohledem. Rány nakonec začínají mizet až několik dní před jeho smrtí v roce 1968. Dá se však jeho příběh vysvětlit nějakou hysterií? Je sice pravda, že jakési hysterické symptomy se mohou projevit u kohokoli ve stresovém nebo přecitlivělém stavu, ale může být někdo přecitlivělý třeba i několik desítek let?

PROČ KRVÁCEJÍ OBRAZY ČI SOCHY?

Krvácíli člověk bez zjevné příčiny, je to opravdu podivuhodné. Co ale potom takový obraz nebo socha? Jsou to přece jen věci a žádné žijící bytosti. Jak by mohly krvácet? Co je ale potom ona červená tekutina, vytékající z některých soch a obrazů světců? Laboratorní testy prokazují, že v mnoha případech se jedná jen o barvu. Jindy je ovšem prý možné určit i krevní skupinu! Malá modrobílá soška údajně začíná plakat krvavé slzy 14. listopadu 1992 a dům její majitelky OLGY RODRIGUEZ v Santiagu de Chile se rázem stává poutním místem. Že se jedná o skutečnou krev, vychází z laboratorního rozboru DR. INELIE CHACON. Britský deník Guardian 4. prosince 1992 píše: „Patnácticentimetrová porcelánová soška začala ronit krvavé slzy. Tekutina zbarvující sochu je skutečná lidská krev. Úřad koronera v Santiagu potvrdil, že se jedná o lidskou krev skupiny 0. Soška slzí pravidelně, obzvláště pak v přítomnosti dětí.“ Místní církevní představitelé se ale k celé záležitosti odmítají vyjádřit. Věří snad duchovní, že zázraky se mohou dít jen ve svatostáncích, ale v domovech obyčejných lidí něco takového není možné? Při pohledu na plačící nebo krvácející obrazy a sochy se prý z mnoha nevěřících často stávají věřící… A věřící najednou odmítají uvěřit.

Natřel někdo sochu v Santiagu de Chile barvou, byla naplněna červenou tekutinou už při výrobě, nebo to jsou skutečné krvavé slzy?

PLÁČOU SNAD NAD NAŠIMI HŘÍCHY?

Co vhání slzy do očí podobizen světců? Spekuluje se hned o několika důvodech. Může se údajně jednat o slzy milosti, obětované za naši spásu. Jindy jsou zase slzy chápány jako projev lítosti nad lidskými hříchy nebo jako boží hněv. Množící se zprávy o plačících vyobrazeních světců mají být podle některých tvrzení varováním před současným počínáním lidí, které prý vede svět do záhuby. Skutečně je možné, aby podobizny svatých plakaly nad zmírajícím světem? Snaží se nás snad varovat a přivést na pravou cestu? V roce 1954 PAPEŽ PIUS XII. vznáší otázku: „Bude kdy člověk rozumět poselství těchto slz?“ Jejich význam zůstává i přes mnohá bádání stále záhadou. Nejčastěji údajně pláčou sochy a obrazy PANNY MARIE. Nějakou tu slzu za nás ale čas od času uroní i jiní světci. Na vyobrazeních Ježíše Krista se zase občas zjevují krvavé skvrny na místech jeho zranění při ukřižování. Stejně jako u lidí se stigmaty.

STÉKAJÍCÍ KAPKY KRISTOVY KRVE

Na stěně v pravoslavném kostelu v běloruském Dzeržinsku visí obraz Ježíše Krista v bílém rouchu, z pod něhož je vidět jeho levá noha. Docela normální obraz. Ta noha ovšem krvácí a kapky krve stékají v pramíncích dolů po obraze až na jeho rám. Snad rána po hřebíku, kterým byl Ježíš přibit na kříž? Co se nám tím asi vyšší moc snaží naznačit? Záhadných úkazů připomínajících utrpení Pána na kříži je ale více. Anglický pastor ALAN AMES žijící v Austrálii jede roku 1998 sloužit mši do Mexika. Jako při každé podobné cestě i tentokrát s sebou bere svůj krucifix. Při odříkávání růžence se náhle stane něco neuvěřitelného: rány okolo trnové koruny na Ježíšově hlavě se začnou zbarvovat dočervena. Může to opravdu být krev?

Obraz v pravoslavném kostelu v běloruském Dzeržinsku smáčejí kapky krve z Ježíšovy nohy. Je to památka na jeho rány po ukřižování?

JE ZA TÍM DAVOVÁ HALUCINACE?

Co se vlastně děje, když ze soch nebo obrazů teče krev, slzy, nebo vonný olej? V minulých staletích možná lidé mohli takové úkazy považovat za nezvratný důkaz nadpřirozené boží moci. Jak ovšem máme tyto jevy vnímat dnes, v době moderních technologií a vyspělé vědy? Někteří psychologové uvádějí, že svědectví o plačících a krvácejících obrazech a sochách je jen výsledkem davové halucinace. Lidé prý zkrátka vidí to, co vidět chtějí. Něco takového by snad i bylo možné u lidí silně věřících. Jenomže svědectví přicházejí také od nevěřících, kteří podobnými zprávami dosud jen opovrhovali. A jak si vysvětlit tento záhadný úkaz v případech, kdy je záměrně nafocen, nebo dokonce nafilmován?

DVOJITÝ ZÁZRAK Z ITÁLIE

„3. května 2003 kolem šesté hodiny večer jsem šel do jednoho pokoje, abych si vzal léky, a tu jsem viděl, že Panna Marie s Dítětem na obraze, který mám nad klekátkem, má na své tváři dvě skvrny. Protože jsem špatně viděl, dotkl jsem se obrazu a pocítil jsem, že je mokrý. Zavolal jsem spolubratry a konstatovali jsme, že obraz roní krvavé slzy.“ Příhoda, jež se má přihodit italskému páteru PIETRU MARIOVI CHIRIATTIMU z městečka Alberobello v oblasti Puglia ovšem není jediná. Po roce od této události, 27. května 2004 začíná údajně krvácet jeho druhý obraz představující tvář Ježíše Krista. Krev tentokrát nevytéká z očí, ale v sedmi potůčcích prý stéká z Ježíšova čela, teče mu po tvářích a bradě. Krvácejí to snad jeho rány způsobené trnovou korunou? V obou případech je úkazu přítomno několik desítek svědků, je pořízeno mnoho fotografií a také videozáznam. Farář CHIRIATTI posílá vzorky krve z obrazu Panny Marie i Ježíše Krista do laboratoře na expertízu…

Do Sacramenta (Kalifornie, USA) se sjíždějí tisíce lidí, aby viděli zázračný krvavý pláč Panny Marie

JE MOŽNÉ JEŽÍŠE NAKLONOVAT?

Specialisté z prestižní Laboratoře forenzní genetiky (zabývá se analýzou genetického materiálu – pozn. red.) na italské Bolognské univerzitě docházejí k šokujícím zjištěním. Jedná se údajně o mužskou krev skupiny AB s dosud nevídanou genetickou konfigurací chromozomu Y. Podle výsledků by prý člověk s touto krví neměl žádné předky ani potomky. Druhý takový podobný chromozom totiž podle vědců dosud nebyl u nikoho zjištěn. Komu by mohla patřit tato unikátní krev? Snad skutečnému Ježíši, Božímu synovi? Jak se ale potom mohla Ježíšova krev zjevit i na obraze Panny Marie? Závěrečná zpráva dále uvádí: „Tato krev je tak jedinečná, že je nutno ji pokládat takřka za neopakovatelnou.“ Podle odborníků je pravděpodobnost výskytu podobné krve asi 1 ku 200 miliardám. Jestliže by se jednalo o podvod, jak by kdo dokázal vyrobit napodobeninu natolik jedinečné krve? V souvislosti s možným potvrzením pravosti krve se začínají dokonce i objevovat spekulace o možnosti Kristova naklonování. Že to zní jako neuvěřitelné science fiction? Podle vědeckých hypotéz prý tato myšlenka získává rok od roku stále reálnější podobu.

ZPŮSOBIL PORANĚNÍ HOZENÝ KÁMEN?

Severoitalská vesnice Re je dějištěm další nevysvětlitelné události, pokládané za zázrak. Když zde 29. dubna 1494 opilý a rozzlobený GIOVANNI ZUCONO hodí po Panně Marii vyobrazené na přední straně zdejšího kostela sv. Mauricia kamenem, ta prý začne z utržené rány na čele ihned krvácet. Krev údajně nepřestává téci ještě dalších 18 dní. Lidé tísnící se okolo kostela se snaží zachytit alespoň jednu kapičku této vzácné krve. Místní kněz dokonce naplní celou malou skleničku, která je poté v kostele uložena až dodnes. K místu události míří zástupy poutníků. Opravdu dokáže podivuhodná Madona činit zázraky a uzdravovat nemocné, jak příchozí doufají? Malíři se předhánějí ve výrobě jejích kopií. Jednu z nich si v roce 1650 přináší z Re do Klatov jako své dědictví i kominík BARTOLOMĚJ RIZZOLTI.

ZDĚŠENÍ V KLATOVECH

Po smrti Rizzoltiho a jeho ženy připadá obraz adoptivní dceři ANNĚ a jejímu muži ONDŘEJI HIRŠPERGEROVI. Právě v jejich domě se 8. července 1685 odehraje záhadná událost. Na čele Panny Marie na obraze se objevují krvavé kapky, údajně přesně v místech, kde krvácel i originální obraz v Re. „Když jsem přissel Domu z Kostela, přissli pro mě a prawili, že se Obraz Panny Marye Krví potí. Já ssel
k Ondřeji Hiršpergerovi a podíwal jsem se na ten Obraz a widěl jsem, že stáli na Obrazu Panny Marye y Krysta Pána krůpěje. Y dotekl jsem se na Twáři Ježísska Prstem jedné krůpějičky a ona mně zůstala na Prstu. A lekl jsem se toho a skočil jsem z Lawice řkauce, není to žádný fortel, ani jaká hříčka, než je prawá Krev Krysta Pána, kterau jsem potomné zmyl w Zákrystyji. V Ráně pak na Hlawě Rodičky Boží byla čistá a čerstwá Krew.“ Toto svědectví PAVLA FIALY z Klatov, a ještě mnoho dalších, je zapsáno v Historii klatovské z roku 1699 od JANA FLORIÁNA HAMMERSCHMIDA.

Jsou to jen halucinace po vyčerpávajícím záchvatu, nebo Madona roní skutečné slzy? Zázrak v Syrakusách uznává i sám papež.

OBRAZ, KTERÝ PRÝ KRVÁCÍ A MRKÁ

Přivolaní sousedé jsou zděšeni. Páter VOJTĚCH STODLAR nechává obraz odnést do kostela Narození Panny Marie. Zde ho zkoumají další přivolaní kněží, ale na žádný podvod prý nepřicházejí. Někteří vyslýchaní svědci mluví jen o krvi, jiní zase uvádějí, že Panna Marie údajně pohybuje očima, mrká a barva její pleti se mění z bílé na růžovou až červenou a zase zpět. A aby těch záhad nebylo málo, v roce 1985 provádí MUDR. JOSEF ČASTA krevní rozbor vzorků získaných z klatovského obrazu. Výsledky prý zcela odpovídají předchozímu rozboru, který v roce 1962 provedl turínský PROF. JUDICA CORDIGLIA u starých vzorků získaných ze severoitalské Re. Červená tekutina stékající z Madonina čela na obou obrazech má být lidská krev skupiny AB, a to zcela shodná. Mezi událostmi přitom uplynulo téměř 200 let. Může něco takového být vůbec možné?

MAJÍ SLZY UZDRAVUJÍCÍ MOC?

Novomanželé ANTONIA a ANGELO JANNUSOVI ze sicilského města Syrakusy dostávají nedlouho po 2. světové válce reliéfový obraz Panny Marie jako svatební dar. Ač nejsou zapálenými křesťany, obraz si zavěsí nad postel. Když Antonia otěhotní, začne trpět vážnou chorobou provázenou těžkými záchvaty křečí, které způsobují i dočasné oslepnutí. Její stav je stále vážnější, a tak lékaři ženě nařídí klid na lůžku. Po jednom záchvatu 29. srpna 1953 zůstává Antonia na několik hodin slepá. „Otevřela jsem oči a zírala na obraz Madony nad postelí. S překvapením jsem zjistila, že obraz pláče.“ Halucinace po vyčerpávajícím záchvatu? Ne. Slzy vidí i přivolaní členové rodiny a sousedé. Stékají prý po obraze a dopadají na polštář, na němž spočívá hlava nemocné. Tisíce lidí se chodí na zázrak podívat. Antonia se zcela uzdravuje a v prosinci porodí zdravého syna. Uzdravení zde nalézají i další nemocní. Ač obraz slzí údajně jen čtyři dny, dodnes je vyhledáván mnoha poutníky a nemocnými.

JEDINÁ OFICIÁLNĚ PRAVÁ

Poté, co obraz v Syrakusách začne nevysvětlitelně ronit slzy, je sestavena zvláštní komise, která má úkaz prozkoumat. Nevěřící hledají logická vysvětlení: vlhkost v domě, usazená pára, podvod… Zadní strana obrazu je ale prý při ověřování zcela suchá a není nalezen ani žádný přívod tekutiny. Jednoduchý podvod je vyloučen. Madona stále pláče, a to i když je obraz přemístěn do jiných částí domu, nebo dokonce ven. Slzy navíc údajně vytékají pouze z jejích očí, přitom kdyby šlo o jev způsobený například vlhkostí, kapky vody by musely být znatelné na celém obraze. Slzy jsou slané a podle vědeckých závěrů doktorů MICHELA CASSOLA, FRANCESCA COTZIEHO, LEOPOLDA LA ROSA a MARIA MARIETTA
jde o skutečné, lidské slzy. Dům Jannusových se proměňuje na kapli a Plačící madona ze Syrakus je jako jediná prohlášena Vatikánem za skutečný zázrak. Co přimělo jindy tak opatrnou církev k takovému rozhodnutí?

KRVAVÁ HOSTIE PŘI SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Vedle soch a obrazů svatých může údajně krvácet i přímo „tělo Páně“. Stalo se tak prý již několikrát během jeho přijímání v podobě hostie při svatém přijímání. Svědkem tohoto zázraku má být i svatyně Matky Boží ve venezuelské Fince Betanii. 8. prosince 1991 tam místní farář OTTA OSSA AVSTIZABEL slouží v předvečer svátku Neposkvrněného početí Panny Marie mši. Když se ale chystá na rozdávání těla Páně a rozlomí velkou hostii, nevěří vlastním očím. Jedna část ulomené hostie silně krvácí. Farář nechce vyvolávat rozruch, a tak jen krvácející hostii odloží a pokračuje ve mši. „Po skončení mše svaté jsem vzal krvácející hostii a zabezpečil jsem ji ve svatostánku. Viděl jsem, že krev stále vytékala,“ říká Avstizabel. Teprve po třech dnech prý začala krev zasychat.

MOHLA „ZÁZRAK“ ZPŮSOBIT BAKTERIE?

Ani v tomto případě se jev neobejde bez laboratorní analýzy, na níž je hostie zaslána do Caracasu (hlavní město Venezuely). Krev je údajně pravá a odpovídá krevní skupině AB, tedy stejná krevní skupina zjištěná také u mnoha krvácejících obrazů, ale třeba i na Turínském plátně, do něhož má být po sejmutí z kříže Kristovo tělo zahaleno. Je možné, že jde skutečně o krev Ježíše Krista? I v tomto případě přicházejí skeptikové s vysvětlením. Podle některých zjištění by „krev“ mohla být dílem bakterie Bakterium prodigiosum. Tato bakterie vytváří na škrobnatých látkách a na chlebu jakési červené barvivo, které může být považováno za krev. Jak ale vysvětlit záhadu, která se údajně odehrála ve 13. století v italském městečku Bolzena? Roku 1263 zde má řeholní kněz PETR, projíždějící tudy z Prahy do Říma, sloužit mši. V jeho rukou se prý hostie náhle promění v kus skutečného těla a silně krvácí. Přezkoumání ve 20. století údajně prokazují, že jde o tkáň lidského srdce a krevní skupinu AB. Plátno s krvavými skvrnami po proměněné hostii je dnes uloženo v Orvietu. Mohlo jít také jen o dílo jakési bakterie, nebo se zde odehrál další zázrak?

AKTUÁLNÍ VYDÁNÍ
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky zázraky Zobrazit více …

Nenechte si ujít další zajímavé články

Vědci rozluštili záhadu pouštního města Palmýra: Zásobily ho četné vodní nádrže!
epochalnisvet.cz

Vědci rozluštili záhadu pouštního...

Několik chrámů, dlouhá kolonáda, tržiště s...
Showroom s luxusní audiotechnikou v centru Prahy
iluxus.cz

Showroom s luxusní...

Na prestižní adrese v Dušní ulici v blízkosti...
Náš vesmír umírá…
epochalnisvet.cz

Náš vesmír umírá…

Jak je na tom náš vesmír se silami? Není to žádná...
Projekt NASA: Jak šel čas s první kosmickou agenturou světa?
epochaplus.cz

Projekt NASA: Jak šel čas s...

V roce 1958 podepisuje americký prezident...
Mírová konference v Paříži: vítězství či porážka?
21stoleti.cz

Mírová konference v Paříži:...

Skoro nepředstavitelné se zdá, že celý rok trvala...
V tropickém skleníku v Olomouci vykvetl vzácný leknín
21stoleti.cz

V tropickém skleníku v...

V tropickém skleníku Výstaviště Flora Olomouc...
Jitka Čvančarová: Neumí se oblékat
nasehvezdy.cz

Jitka Čvančarová: Neumí se...

Z kritiky si nic nedělá. A ze svého hojně...
Dobrá zpráva pro milovníky černé kávy!
21stoleti.cz

Dobrá zpráva pro milovníky...

Jeden šálek černé kávy po ránu je podle vědců...
Víc hlav víc ví: Pole amerických velikánů
epochaplus.cz

Víc hlav víc ví: Pole...

Má jít o úctyhodnou připomínku jejich nehynoucí slávy,...
Variabilní hráči
rezidenceonline.cz

Variabilní hráči

Koupelnový nábytek lze sestavit buď z...
Krimi z Itálie: Hrůza čeká ve sklepě
epochaplus.cz

Krimi z Itálie: Hrůza čeká...

„Všiml sis, jak ten malý kluk hrozně...
Staročeský pražský biftek
nasehvezdy.cz

Staročeský pražský biftek

Pražský biftek je králem mezi bifteky a...