Říká se, že válka je, jako když se rozpoutá peklo na zemi. A každé peklo má svoje démony a děsivé příšery. Ty pozemské zdá se na sebe berou podobu obřích ještěrů, hadů, jindy jde o neznámé lidoopy či vlkodlačí stvůry.
V roce 1925 vede generál major sovětské armády Michajl Stěpanovič Topilski svoji jednotku nebezpečným územím horského masivu Pamír a narazí tam na cosi, co prý přesně jako démon vypadá!
Topilski má za úkol vypořádat se s posledním protisovětským odbojem, který v horách přežívá v jeskyních. Brzy se jim daří zajmout prvního z rebelů, z jeho slov ale vůbec nejsou moudří. Údajně byl i se svými druhy napaden skupinou podivných opičích stvoření.
Topilski pokračuje hlouběji do hor a brzy naráží na jeskyni působící jako ideální skrýš pro odboj. Jenže se ukáže, že rebelové nejsou ti jediní, kdo ji obývají…
Člověk to není!
Hned u vchodu Topilski nařizuje spustit dovnitř okamžitou palbu. Když rachot samopalů utichne, brzy jej nahradí nelidský nářek. Z temnoty proti vojákům vystupuje opici podobný tvor pokrytý hustou hnědočernou srstí.
Kráčí po dvou, má tmavý obličej s lidoopími rysy. Vydává zvířecí úpění, je zmatený, zmučený jemu neznámou bolestí, když konečně padá mrtev k zemi. Topilski zkouší, jestli srst není jen důmyslným převlekem a neskrývá se pod ní člověk.
Neskrývá… Původně chce mrtvolu stáhnout z kožešiny a tu si vzít s sebou, nakonec ale vydává rozkaz, aby vše spálili. S čím se to Sověti tehdy střetli?
Vzpomínka na pravěk
Tímto případem se mezi jinými podrobně zabývá uznávaná britská antropoložka Myra Shackley (*1949) ve své knize Stále žijí?: Yeti, seskveč a neandrtálská záhada.
Zde přidává další detaily ohledně vzhledu stvoření, tak, jak jej popsal lékař, jenž byl členem Topilskiho jednotky. Jedná se údajně o samce, asi 170 cm vysokého, zřejmě už staršího věku, soudě dle prošedivělé srsti.
Na zadku má chlupů méně, protože na něm sedává jako člověk. Dlaně jsou úplně holé, stejně jako to máme my, abychom snáze manipulovali s předměty. Také velké zuby se tvarem a spořádáním podobají těm lidským.
Tvar lebky a zploštělý nos připomíná mongolský typ tváře. Čelo je ustupující, naopak nadočnicové oblouky se štětinatým obočím výrazné. Uši špičatější než naše. Mohlo jít o zdejšího legendárního lidoopího kryptida, známého pod označením alma?
Či o příslušníka ne tak docela vyhynulého kmene neandrtálců? Nebo v odlehlé oblasti, kde se potkávají hranice Tádžikistánu, Číny, Kašmíru a Afghánistánu, přežívají ještě úplně jiní, nám neznámí tvorové?