Se Sázavským klášterem, jenž leží nad stejnojmennou řekou a který se nachází ve Středočeském kraji, je neodmyslitelně spjato jméno jeho zakladatele a prvního opata svatého Prokopa, duchovního ochránce země České.
Prokop (konec 10. století-1053) se podle Letopisů mnicha sázavského narodil v malé vesnici nazývané Chotouň. Podle legendy vyrůstal na Vyšehradě, kde se v tehdejší době velice dařilo slavné škole slovanského jazyka, zde se také později stal kanovníkem kapituly vyšehradské.
Tento fakt ale pochází až ze starších údajů a nemůže být pravdivý, protože Vyšehrad a kněžská škola vznikli až dlouho po Prokopově smrti. Historikové se tak přiklánějí k verzi, že Prokop získal individuální vzdělání u nějakého staršího zkušenějšího kněze, jenž se ho ujal a zasvětil jej jak do křesťanské, tak i slovanské vzdělanosti.
NEBYL ŠŤASTNÝ
Ještě dříve, než se stal Prokop knězem, se oženil a zplodil syna Jimrama. Kolem roku 1000 přijal v Břevnovském klášteře benediktínskou řeholi, poté odešel do sázavských lesů, kde žil poustevnickým životem.
Písemné prameny udávají, že se usadil pod klenbou jedné jeskyně nad řekou Sázavou. Jeho touha po asketickém životě byla tak naplněna. Velice rychle se po kraji rozšířila pověst o jeho ctnostech a zázracích, jež vykonával.
Nad svou jeskyní začal Prokop postupně stavět jednoduchý dřevěný kostelík zasvěcený Panně Marii a sv. Jannu Křtiteli.
PŘISPĚL I KNÍŽE
Český kníže Oldřich z rodu Přemyslovců se v těchto lesích při lovu ztratil a při hledání správné cesty narazil na Prokopa. Následkem tohoto setkání byl namísto Prokopovy poustevny roku 1032 založen jeden z nejstarších klášterů na našem území, Sázavský klášter, jehož prvním opatem se, i přes své zdráhání, stal samotný Prokop.
Klášter byl velmi významným centrem slovanské liturgie a vzdělanosti. Staroslověnské písemnictví v Čechách bylo pěstováno až do konce 11. století. Následně došlo k násilnému potlačování slovanské bohoslužby.
BDĚL NAD KLÁŠTEREM I PO SVÉ SMRTI
Za vlády knížete Spytihněva byli slovanští mniši pro svůj bohoslužebný jazyk nařčeni z kacířství, vypuzeni do Uher a nahrazeni německými mnichy latinského obřadu. Dělo se tak již po Prokopově smrti. Podle legendy se německým mnichům zjevoval Prokopův duch, který ani po smrti nepřestal být ochráncem slovanské tradice kláštera.
Přikázal cizím mnichům, aby opustili klášterní prostory, když však neuposlechli, tak je začal vyhánět ranami opatské berly. Sv. Prokop se stal osobností symbolizující češství čelícího německé expanzi.
I v legendě je možné narazit na momenty bránící český živel. Němečtí mniši jsou zde pojímáni jako tzv. cizozemci a hovoří se o nich také jako o „ďáblových poslech“, což má odkazovat na jeden z Prokopových dřívějších zázračných činů, a to na vyhnání ďáblů, kteří se usadili poblíž Sázavy, aby zde zapudili českého člověka.
ZAPŘAŽENÝ ĎÁBEL
S pekelnými bytostmi je spjatá i další pověst, a to původ linie dlouhé zhruba 21 kilometrů mezi Sázavou a Chotouní, za jejímž vznikem měl údajně stát Prokop, který si do pluhu zapřáhl čerta. Archeologové spojují tzv.
Čertovu brázdu s významnou dálkovou cestou vedoucí z jižních Čech přes sázavský brod do Chotouně, Nymburka a dále do Polabí. Podle nich mohla sloužit jako taková pravěká dálnice či rituální stezka.
