V pařížských ulicích panuje nebývalý rozruch. „Copak mě nikdo nepoznává? Já jsem přece váš milovaný král Ludvík!“ vykládá lámanou francouzštinou záhadný osmačtyřicetiletý muž s malým knírkem a prořídlými vlasy. Je to blázen? Podvodník?
Nebo se vážně po mnoha letech navrátil do vlasti ztracený dědic francouzského trůnu?
Narodit se do pozice budoucího panovníka veliké a mocné říše by jistě většina lidí pokládala za nevýslovné štěstí.
Pro francouzského korunního prince Ludvíka Karla (1785– asi 1795) z dynastie Bourbonů to nicméně dopadne přesně naopak a jeho vznešený původ mu přinese pouze utrpení, bolest a předčasnou smrt!
„Jen těžko najdete něco více drásavého než úděl tohoto nešťastného dítěte, oběti situace, ve které se ocitlo úplně nevinně,“ píše o Ludvíkově osudu francouzský spisovatel Pierre Bellemare (*1929).
Chlapec, jenž se měl stát králem Ludvíkem XVII., je už v útlém věku uvězněn francouzskými revolucionáři, přichází o oba rodiče, majetek i postavení a v žaláři také za dosud nevyjasněných okolností záhy umírá!
O 38 let později, dávno po skončení Francouzské revoluce, se však v Paříži náhle zjevuje tajemný cizinec, který vypráví velice odlišnou verzi známého příběhu…
Obětí revoluce
Nabroušené ostří gilotiny dopadá na zátylek spoutaného trestance. Přítomní diváci propuknou v ohlušující jásot. Píše se rok 1793 a francouzský lid právě popravil svého vladaře Ludvíka XVI. (1754–1793)!
Podobně nevalně dopadne i řada členů královy rodiny, která je brzy po státním převratu uvězněna v Paříži. Povstalci si dají záležet zejména na internaci prince Ludvíka.
Přestože je následník trůnu ještě malý chlapec, nikdo nemíní připustit, aby revoluce dopadla stejně jako v 17. století v Anglii, kde vzbouření poddaní také odsoudili vlastního panovníka Karla I. (1600–1649) na smrt, k moci se však po pár letech vrátil jeho syn a obnovil v zemi monarchii.
Ubohý Ludvík je tedy izolován od příbuzných a pečlivě držen pod zámkem až do června 1795, kdy nečekaně zemře! Oficiálně skoná na tuberkulózu, leč Evropou se šíří zvěsti, že jej krutí věznitelé utýrali, což podle historiků rozhodně není nepravděpodobné.
Jelikož se ale princovo tělo ztratí, dostane záhada nový rozměr. Opravdu je Ludvík mrtvý, nebo zahynul jen jeho dvojník?
Malý král se vrací
Po skončení revoluce a následných napoleonských válek (1803–1815) se Francie navrací do rukou Bourbonů a na trůn usedá strýc malého Ludvíka, který z úcty k umučenému synovci vládne pod jménem Ludvík XVIII. (1755–1824).
Avšak od okamžiku, kdy uchopí do ruky žezlo, se začínají na pařížském dvoře objevovat desítky různých mužů, jež o sobě prohlašují, že jsou zesnulým Ludvíkem XVII.!
Smrt právoplatného následníka trůnu prý byla pouze předstíraná a skutečnému princi se podařilo z vězení uprchnout a ukrýt se před revolucionáři v zahraničí. Nyní se ovšem vrátil, aby převzal alespoň část ze svého královského dědictví. Může být na jejich historkách něco pravdy?
Pozná ho i jeho chůva!
„Ať se mi ten podvodník klidí z očí!“ hřímá rozčílený vládce na dalšího drzého mladíka, co se mu představil jako jeho vlastní synovec.
Přestože všichni „Ludvíci“ jsou jejich současníky i dnešními historiky označeni za lháře a vyhoštěni ze země, mnozí badatelé připouštějí možnost, že malý princ doopravdy mohl přežít. Byl tedy jeden z odmítnutých mužů pravým Ludvíkem?
Pokud ano, asi nejvážnějším kandidátem je německý hodinář Karl Wilhelm Naundorff (1785–1845), jenž přichází do Paříže v roce 1833 a ačkoli nemluví dobře francouzsky, dokáže některé členy královského dvora, včetně Ludvíkovy bývalé chůvy Agathy de Rambaud (1764–1853) přesvědčit, že je ztraceným princem a toto tvrzení neodvolá až do své smrti!
Pochybnosti o Naundorffově totožnosti jsou ukončeny až na konci 20. století, kdy testy DNA vyvrátí hodinářovo příbuzenství s panovnickou rodinou. Naundorffovi potomci nicméně svůj boj nevzdávají a výsledky testů považují za zfalšované.
Na Karlově hrobce v nizozemském Delftu je dodnes vytesáno: „Zde odpočívá Ludvík XVII., král Francie“. Záhada tak pokračuje do současnosti. Bude někdy rozluštěna?
