Elixír mládí hledají lidé snad odnepaměti. Někteří mořští živočichové však nic takového nepotřebují. Například humři se od nás liší tím, že jejich metabolismus produkuje enzym telomerázu, která je schopna donekonečna obnovovat buňky.

Mohla by tato bílkovina podobně fungovat u lidí a zajistit nám tak vysněný nekonečný život?

Asi padesátiletá americká žena Lucy Adams usedá do křesla luxusně vybavené ambulance. Ačkoli má už tři vnoučata, na jejím těle byste vrásky hledali jen stěží. „Tak kolik si dneska dáme, paní Adamsová?“ ptá se pacientky sestřička.

„Cítím se nějak unaveně, poprosím o dávku a půl. Nikdy by mě nenapadlo, že budu někdy humra konzumovat nitrožilně a vyměním ho za plastického chirurga,“ usmívá se Lucy a zavírá oči, aby neviděla jehlu, se kterou se sestra blíží k nastavené ruce. Je humr skutečně oním hledaným elixírem mládí?

Buňky, které nestárnou

Podle nejnovějších výzkumů vědců patří humři do elitní skupiny živočichů, kteří jsou „biologicky nesmrtelní“. Znamená to, že nelze říct, jak vysokého věku by se mohli dožít, kdyby je nepostihla například onemocnění, zranění, nebo nebyli chyceni.

Jejich buňky totiž nestárnou. Alespoň ne běžným tempem. K jejich fyzickému opotřebení dochází zřejmě v nepoměrně delších intervalech než u jiných mořských živočichů.

V roce 2009 se rybáři z amerického státu Maine podařilo ulovit desetikilového humra, jehož věk byl odhadován na nejméně 140 let. Jakého věku by se dožil, kdyby nebyl chycen? Mohli bychom zázračné schopnosti humrů využít k našemu prospěchu?

Klíč ukrytý v DNA

„Čím více vědců se o zkoumání toho jevu zajímá, tím častěji se vynořují další a další živočišné druhy, které se jeví jako schopné zcela vzdorovat procesu stárnutí,“ vysvětluje americký biolog Simon Watt.

„Tyto druhy samozřejmě jednou zemřou, ale na rozdíl od lidí to není v důsledku nedostatečně látkové výměny.

Nežijí jako lidé ve schránce předurčené k zániku.“ Zatímco lidské buňky jsou ke stárnutí „naprogramované“, některým mořským živočichům tento program chybí. Jejich buňky se tak neustále obnovují.

Jakýsi návod, podle kterého se chovají, najdeme v DNA. V každé z nich je totiž chromozomové vlákno, přičemž chromozomy jsou zakončeny uzávěry nazývanými telomery. Ty se při dělení buněk postupně krátí a nakonec, když zmizí úplně, buňka umírá.

U humrů to ale funguje jinak. Jejich tělo totiž obsahuje enzym telomerázu, který způsobuje, že se telomery nezkracují a obnovují se, takže buňky jednoduše neumírají.

Nesmrtelní, ale bez dětí

Mnoho z druhů, u kterých se „nesmrtelnost“ objevuje, se reprodukuje jinak než pohlavním stykem. „V evoluci nezáleží na tom, zda je něco dobré pro konkrétní organismus, ale jak je to podstatné pro geny, které mají být předány dál,“ vysvětluje Simon Watt.

Poprvé byla nesmrtelnost zkoumaná u ploštěnců (kmen prvoústých živočichů). Schopnost obnovovat tkáně je u nich tak velká, že dokážou regenerovat i tak těžká zranění, jako je obdoba zničeného mozku. Za tuto jejich schopnost může také enzym telomerázy.

Nemají ho ale všichni. Byl totiž zjištěný jen u těch druhů, které se rozmnožují bez sexu. Bude snad nesmrtelnost vykoupená tím, že se nebudeme moci rozmnožovat tak, jak jsme zvyklí?

A je nekonečný život opravdu tak žádoucí, nebo může přinést mnohem víc problémů?