Na kostech jednoho z nejvýznamnějších křesťanských světců se už od jeho smrti objevuje tajemný vonný olej. Podle věřících má zázračné účinky a dokáže člověka zbavit i nevyléčitelných nemocí.

Řecký biskup svatý Mikuláš z Myry (asi 286–352) je v křesťanství po Panně Marii druhým nejuctívanějším svatým. Už za svého života se mezi lidmi těší velké oblibě a neobyčejné úctě.

A to nejen díky úsilí, které vynakládá na obranu nespravedlivě obviněných či ochranu křesťanské víry před pohany, ale zejména díky své štědrosti vůči potřebným.

Tuto světcovu vlastnost si u nás připomínáme každý rok v předvečer výročí jeho úmrtí, tedy 5. prosince, kdy „Mikuláš“ přináší dětem malou nadílku. V Americe se zase stává předlohou pro Santu Clause, který rozdává dárky o Vánocích.

Věřícími je ten pravý svatý Mikuláš často přezdíván Divotvůrce, což je vskutku přiléhavé jméno. Na kontě má totiž dlouhou řadu zázraků, které byly na jeho přímluvu zaznamenány.

A vše nasvědčuje tomu, že zázraky se kolem něj odehrávají i dlouhá staletí po jeho smrti! Obestírá jeho ostatky jakási božská moc?

Vonný olej v rakvi

Jeden z posmrtných zázraků sv. Mikuláše se dokonce nepřetržitě opakuje. Od okamžiku Mikulášova skonu až do současnosti se jeho hrob plní podivnou tekutinou a nikdo nedokáže říct, jaké mechanismy za tím vlastně stojí.

Původně jsou ostatky svatého Mikuláše uloženy v jihotureckém městě Myra, kde světec působil a kde také zemřel. Netrvá dlouho a začnou přicházet první zvěsti o tom, že se v hrobě objevuje tajemný vonný olej, který vyléčí každého, kdo se ho dotkne.

Kolik je na těchto zprávách pravdy? V tuto chvíli bychom ještě mohli spekulovat o nějakém přírodním procesu souvisejícím s lokálními podmínkami, podnebím a vlhkostí vzduchu.

Jenže pak přicházejí Italové, kteří v roce 1087 Mikulášovy ostatky uloupí a odvezou je k sobě do města Bari na jihu země, kde pro ně vybudují vlastní baziliku. I zde se ovšem Mikulášova rakev začíná plnit tajemnou manou, jak tekutinu věřící nazývají. Je skutečně zázračná?

Vědci pochybují

Legenda tvrdí, že se tekutina tvoří přímo v kostech světce, odkud pak vytéká do rakve. To pochopitelně moderní skeptičtí vědci odmítají. Něco takového by popíralo známé fyzikální zákony. Tekutina se přeci nemůže objevit jen tak z ničeho!

Již v polovině 50. let minulého století se vědci pokoušejí tvrzení věřících zpochybnit. S jistotou v hlase prohlašují, že tajemná mana ve skutečnosti není ničím jiným než zkondenzovanou párou.

Jak již bylo zmíněno, Bari je přístavní město, vlhkost vzduchu je tu vysoká a teplé jihoitalské klima v kombinaci s kamenným sarkofágem uvnitř chladné baziliky poskytuje ideální podmínky k přeměně páry do kapalného skupenství.

Ve stejnou dobu je také zahájena rekonstrukce hrobu, čímž se vědcům dostává jedinečné příležitosti dokázat pravdivost svých tvrzení. Je záhadná mana jen obyčejná voda, která vzniká za zcela přirozených okolností?

Je to zázrak

Zatímco restaurátoři pracují na renovaci Mikulášova hrobu, jsou jeho ostatky z kamenného sarkofágu vyňaty a umístěny do prosklené urny. Urna má kosti světce ochránit před vnějšími vlivy a zabránit vlhkosti, aby je dále poškozovala.

Jenže výrony neznámé tekutiny pokračují. Návštěvníci baziliky prohlašují, že viděli, jak se na ostatcích tvoří krůpěje many. Vypadá to prý, jako by se kosti potily. Když po třech letech nastane čas přemístit kosti zpět do urny, čeká skeptiky další překvapení.

Plátno, na kterém po celou dobu ležely, je zcela promočené. Ke zkapalňování páry přitom ve skleněné urně docházet nemělo! Věřící to považují za důkaz, že manu skutečně vylučují Mikulášovy kosterní pozůstatky.

A i kdyby se vědcům nakonec podařilo přijít s přesvědčivým vysvětlením tohoto jevu, museli by čelit ještě další záhadě. Tou jsou neobyčejné léčivé účinky many.

Nemocní se tekutinou, jejíž slavnostní odčerpávání každoročně probíhá za velkých ceremonií v den 9. května, potírají nebo ji dokonce pijí. Mnoho těch, na nimiž už lékaři dávno zlomili hůl, se poté uzdravilo. Je i toto jeden ze zázraků Mikuláše Divotvůrce?