O mrazivé únorové noci se z oblohy hustě sype sníh a pokrývá krajinu na jihu anglického hrabství Devon bílým příkrovem. Ráno však místní obyvatele malebná scéna vůbec nezajímá. Se směsicí strachu a úžasu si totiž prohlížejí záhadné stopy, připomínající kopyta.

Vytvářejí ve sněhu souvislou trasu a objevují se i na těžko přístupných místech, jako jsou třeba střechy! Navštívil snad tuto oblast nějaký tajemný netvor?

Ráno 9. února roku 1855 je plné vzrušení. Nejen tvar stop, ale i dráha, kudy se záhadná bytost pohybovala, vzbuzuje všeobecné ohromení.

Kdo mohl přecházet po střechách, přeskakovat vysoké zídky a prolézat otvory, jejichž průměr mnohdy není větší než 10 centimetrů? Následně přicházejí zprávy i z dalších oblastí anglického Devonu, a dokonce i z jiných hrabství.

Podle všeho tak neznámý tvor musel ujít nejméně 100 až 160 km během jediné noci! Lidé mají strach, mnozí si myslí, že takto se projevuje ďábel. Jejich racionálněji uvažující současníci přemýšlejí o jiných možnostech.

Mohl podivné šlápoty způsobit třeba svým lanem meteorologický balon z nedaleké loděnice? V úvahu připadá i klokan. Exotické zvíře se skutečně v tehdejší Anglii nachází! Které další teorie v souvislosti s případem podivných stop padly? A jak se vlastně v Devonu ocitl klokan?

Příliš mnoho jezevců

Jedna z teorií té doby považuje za původce strach nahánějících otisků meteorologický balon, který byl omylem vypuštěn z nedaleké loděnice. Stopy prý má způsobit dvěma okovy na konci svých kotevních lan. Loděnice se údajně snažila incident ututlat.

Balon totiž během svého putování způsobí mnohé škody. Za oběť mu padne například mnoho oken. Mohl by ale urazit tak dlouhou cestu, aniž by se zachytil na stromě nebo jiné překážce?

Přední anglický přírodovědec té doby, sir Richard Owen (1804–1892) vyjadřuje přesvědčení, že otisky má na svědomí jezevec. Ten prý patří ke zvířatům, která zanechávají stopy větší, než by se vzhledem k jeho tělesné velikosti dalo očekávat. A proč tolik stop?

Odpověď je podle něj jednoduchá. Té noci neměl hlad pouze jeden jezevec. Jako o jednom z možných vysvětlení záhady uvažuje o zvířatech i současný britský badatel Mike Dash (*1963).

Podle něj mohlo jít o stopy divoce žijících hlodavců, jako je například myšice křovinná, anebo jiných živočichů. Kdyby ale šlo o stopy volně žijící zvěře, neměli by je snad zdejší lidé, kteří se s nimi musí setkávat každou zimu, dobře znát?

Pohádka duchovního pastýře

Otisky ve sněhu prý navíc vyhlížejí, jako by je vytvořil dvounohý, nikoliv čtyřnohý tvor. To by nahrávalo dalšímu vysvětlení, které se v té době objevuje. Má jít o klokana, který utekl ze soukromé zoo ve městě Sidmouth.

Nikdo tuto zprávu však neověřuje a v dopise z března 1855, adresovanému zpravodaji The Illustrated London News se místní reverend G. M. Musgrove přiznává, že si tento příběh vymyslel pro uklidnění farníků:

„Úvahy vesničanů, kteří se bojí jít ven po západu slunce, protože jsou přesvědčeni, že jde o ďáblovo dílo, mne přiměly podat jim takovéto uklidňující vysvětlení,“ sděluje kněz.

Často se celá událost přičítá masové hysterii, díky které jsou stopy různých druhů zvěře přičítány jedinému stvoření. Bylo by překvapivé, kdyby se jako vysvětlení neobjevilo v současné době také UFO. Mluví se i o podvodu.

Ale mohl by takové otisky ve sněhu způsobit člověk, aniž by přitom okolo neudělal viditelné šlápoty? Po tak dlouhé době je každopádně velice obtížné prokázat, nebo vyvrátit některou z výše uvedených hypotéz.

Co však můžeme říct s určitostí, je to, že v onu únorovou noc došlo v anglickém Devonu k něčemu neobvyklému, co se dosud nepodařilo objasnit.