Pouto mezi jednovaječnými dvojčaty June a Jennifer je natolik silné, že si dívky vytvoří vlastní jazyk, kterému nikdo další nerozumí. Problém nastává v okamžiku, kdy přestanou komunikovat s okolním světem a hovoří jen samy se sebou.

To dívky přivede do blázince, kde nakonec uzavřou temnou dohodu. Aby se pouto zlomilo, jedna z nich musí zemřít.

V jemenském městě Aden 11. dubna 1963 na svět přichází dvojčata June a Jennifer Gibbons (1963–1993). Obě dívky se od počátku potýkají s řadou problémů. Protože jsou jedinými černoškami v okolí, často čelí nejrůznějším projevům rasismu.

Možná proto se velmi rychle uzavřou do sebe a existují pouze jedna pro druhou, později i pro svou mladší sestru. Dívky se vzájemně zrcadlí v chování a pohybech, často dokončují činnosti, které ta druhá začala, a všude chodí v dokonale synchronizovaných krocích.

Dokonce spolu hovoří jakýmsi vlastním jazykem, kterému nikdo další nerozumí. Jenže šikana a obtěžování, kterému June a Jennifer čelí kvůli své rase a podivínské povaze, jsou údajně tak silné, že je často posílají ze školy předčasně domů.

Tím se izolace dívek ještě prohlubuje a nakonec zůstávají zcela odstřižené od svého okolí a s nikým dalším s výjimkou mladší sestry Rose nemluví. Nepomáhají ani četná sezení u všemožných psychoterapeutů. Mohlo by jít o víc, než jen sourozeneckou lásku?

NEZLOMNÉ POUTO

Rodiče se pokoušejí až nezdravě silné pouto zlomit tím, že dívky pošlou do oddělených internátních škol v domnění, že odloučení je vytáhne z jejich ulity. Jenže ve skutečnosti to má zcela opačný účinek.

Dívky záhy upadají do jakéhosi podivného vegetativního stavu, kdy jsou jejich těla „ztuhlá a těžká jako mrtvoly“. Z tohoto stavu je vytrhne až opětovné shledání. Poté se dívky začnou zavírat do svého pokoje, kde se věnují hrám nebo kreativnímu psaní, obvykle s hororovým podtextem.

Později se u nich začíná projevovat problematické chování a objevují se známky poněkud rozpolcených pocitů, která jedna vůči druhé chovají. Někdy jsou naprosto nerozlučné a jindy se hádají tak prudce, že se navzájem snaží zabít.

„V očích té druhé jsme se staly osudovými nepřáteli. Cítíme, jak z našich těl vycházejí dráždivé smrtící paprsky, které se vzájemně bodají do kůže. Říkám si, jestli se dokážu zbavit vlastního stínu, je to nemožné, nebo ne?

Zemřela bych bez svého stínu? Získala bych bez svého stínu svobodu a život, nebo bych byla ponechána smrti?“ zapisuje si Jennifer do svého deníku mrazivá slova. Mají snad dívky pocit, že je na světě místo jen pro jednu z nich?

ČAS ZEMŘÍT

Ještě před dovršením dospělosti jsou obě umístěny do psychiatrické léčebny, kde stráví dlouhých 12 let. Pobyt je pro obě nevýslovným utrpením, ze kterého vzejde jejich dlouhodobá úmluva, že pokud jedna z nich zemře, druhá musí začít mluvit běžným jazykem a žít normálním životem.

Jak se roky v léčebně vlečou, dívky nabývají přesvědčení, že se ven nikdy nedostanou, dokud je ta druhá naživu, je tedy nutné, aby jedna z nich zemřela. Po dlouhých diskusích Jennifer souhlasí, že svůj život obětuje, aby June dostala v životě šanci.

Krátce poté, v březnu 1993, jsou dvojčata převezena z přísně střežené léčebny na otevřenější kliniku. Jenže po příjezdu se Jennifer nedaří probudit. Brzy po převozu do nemocnice Jennifer Gibbons umírá na akutní myokarditidu, tedy náhlý zánět srdce.

V jejím těle nejsou nalezeny žádné stopy po drogách nebo jedu a lze vyloučit, že by se jí sestra pokusila zabít. June se po smrti svého dvojčete skutečně dostává z léčebny zpět domů a začíná žít normálním životem.

Bylo pouto těchto sester natolik pevné, že bylo třeba zlomit ho smrtí jedné z nich? Nebo je spíš na vině nějaká duševní nemoc, která vznikla v důsledku útrap v ranném dětství?