Poslední tiché rozloučení s nebožtíkem a jeho tělo je uloženo do země či zpopelněno. Všichni pozůstalí odcházejí domů se smutkem v srdcích. Taková je alespoň nejběžnější představa pohřbů. Jsou ale i takové kultury, které své mrtvé nenechají odejít jen tak. Navštivte s námi pohřební rituály, při kterých tuhne v žilách krev!

Davem lidí kráčí mladá žena. Její manžel zemřel minulý týden a jí se má dnes dostat té pocty, aby ho doprovodila na onen svět. Doslova! Vdova vystupuje na již zapálenou hranici, kde leží tělo jejího mrtvého chotě. Usedá vedle něj a jeho bezvládnou hlavu si pokládá do klína. Co asi v té chvíli prožívá? Možná myslí na své dvě děti, které teď zůstanou samy. Vysoké plameny už lačně olizují pár, když si žena uvědomí, že to je teprve začátek její pomalé a bolestivé smrti. Snaží se uniknout ohni a utíká z hranice. Pozůstalí jejího muže ji však chytí a nemilosrdně ji hážou zpět do plamenů. Smrt vdovy je jedinou zárukou, že čest jejich mrtvého syna i celé rodiny zůstane nepošpiněna. Tento krutý obřad satí je ještě před dvěma sty lety v Indii zcela běžný.

DOBROVOLNÁ SMRT V PLAMENECH

Satí v překladu znamená „ctnostná žena“. Už z názvu je tedy jasný účel tohoto drastického pohřebního rituálu, který je v Indii znám již z dob raného středověku (cca 7. století). Aby vdova zůstala svému zesnulému choti věrná i po jeho smrti, je upálena s ním. Co kdyby se snad nějaké „šťastné“ podařilo plamenům vyhnout? Taková žena by pak byla zavržena celou společností a v chudobě by živořila na okraji společnosti. Mnohé vdovy se proto raději samy vrhají do plamenů za svým manželem a rituál satí považují za velikou čest. Touto smrtí umírají miliony žen – manželky vznešených indických vládců i obyčejné vesničanky. Přestože angličtí kolonisté tuto tradici v roce 1829 ruší, v některých odlehlých částech Indie, zejména v Bengálsku, údajně dochází k upalování vdov ještě v dnešních dnech.

JAK SE STÁT POSVÁTNOU MUMIÍ?

Někteří mniši v Japonsku či Vietnamu se na smrt připravují až 10 let. Chtějí se totiž stát posvátnou mumií. Takový proces ovšem trvá velice dlouho. V první tříleté fázi se mnich živí jen vybranými ořechy a semínky. Ve druhé fázi dochází k úpravě stravy – ořechy jsou nahrazeny kůrou z borovic. Poslední tři roky pak mnich pije speciální jedovatý nápoj, který má jeho tělo ochránit před hmyzem a bakteriemi, které by jej mohly napadnout. Několikaletý proces přežije jen málokdo, avšak kdo nezemře, stává se „živou mumií“. Dokonale vysušený člověk, jehož tělo už neobsahuje ani vodu, ani žádný tuk, usedá do hrobky velké sotva tak, aby se tam skrčené suché tělíčko vešlo. S okolním světem pak mnicha pojí jen tyčinka na dýchání a zvoneček, kterým dává vědět, že ještě žije. Když jednoho dne hlas zvonku nezazní, mniši odstraní trubičku na dýchání a hrobku uzavřou. Tělo může být vyjmuto nejdříve po třech letech, a pokud se při přenosu nerozpadne, je uloženo v buddhistickém chrámu, kde se těší úctě, jako by šlo o samotného Buddhu.

NAKRMTE HLADOVÉ SUPY

Velice netradiční pohřební rituál se praktikuje také v Tibetu. Země je zde příliš tvrdá na to, aby do ní byli ukládáni mrtví a dřeva na spalování těl je málo. Hodně je zde ale supů, kteří celý problém řeší. Tibetské vzdušné pohřby jsou vyhlášené, a někde jsou tyto rituály dokonce přístupné turistům. Po tradičním rozloučení s nebožtíkem mniši jeho tělo „porcují“ na malé kousky a hážou je supům. „Viděli jsme, jak mladá mniška jedním úderem palice rozbíjí lebku, vybírá mozek a hází ho supům,“ líčí Viliam Poltikovič, který se před několika lety zúčastnil vzdušného pohřbu v klášteře Drigung, vzdáleného asi jeden den jízdy autem od Lhasy. A kde končí kosti mrtvého? Žádné nezůstávají! Všechny kosti se rozdrtí, smíchají s campou (tradiční himalájská potravina z ječmene – pozn. red.) a nenasytní ptáci je beze zbytku spořádají. Že je to strašná představa? Tibeťané se na svůj pohřební rituál dívají zcela prakticky. Není potřeba žádných hřbitovů, které se časem přeplní, a navíc ještě mohou být užiteční i po smrti a svým tělem nakrmit ptáky. A potom, smrt je údajně jen vstupní branou do nového života!

Jana Trnobranská